Krásný den,
už je to dlouho, dva a půl roku, co se k nám vecpala nevítaná ale pořádná vtěrka "autismus". Nikdo o ní nestál, téměř o ní nevěděl a ona si sem vlezla, zabydlela se a ovlivnila v našem životě naprosto všechno.
Asi nikdo nám nevymaže z paměti ty otřesné noci, dny, záchvaty, pocity bezmoci, paniky, strachu a myšlenky na to, že si vezmete peněženku, doklady a už se sem nevrátíte. Jasně, je to něco, co si kdekdo neumí představit - "Jak ona na to může jen myslet?" - věřte ale, že někdy to bylo tak strašně náročné, že myšlenka na útěk byla opravdu všudypřítomná.
Můj muž jednou říkal, když jsme přijeli z nákupu domů, že myslel, že zastaví, uteče do pole a nikdy se nevrátí. Oni vzadu tak strašně řvali, moc hluku, moc ticha, moc světla, venku lidi, auta - ten se hýbe, ten ne - soustředte se na řízení v Praze.
