Krásný den,
ráda bych se vrátila trochu zpátky a povyprávěla o bězích, které pro mne měli nějakou tu přidanou hodnotu. V letošním roce běhám většinu, převážnou většinu, se svou kamarádkou Romčou. V běhání si vyhovujeme, protože neběháme na sílu ale pro radost a zážitky, a i z toho důvodu si vybíráme závody, kde máme to "něco" navíc.
V prvním případě to byl běh Run Up, ten jsem chtěla běžet už v lonském roce, ale bohužel zdravotní stav tomu moc nepřál.
O co jde? Run Up je netradiční běh, velice netradiční, a to v tom, že se neběží ani rovinka, ani kopce ale běží se v budově, do schodů.
sobota 17. listopadu 2018
úterý 13. listopadu 2018
Máma trapka, táta trapák
Krásný den,
zpozorněte vy, kdož chcete kvalitní antikoncepci a také vy, kteří máte doma nastražené kostky Lega. Ty malé pestrobarevné ve tmě číhající potvory, tiše vyčkávající na vaše rozespalé nohy.
S každým dítětem roste pravděpodobnost, že se už nedostanete z jejich dosahu. Pokud máte rodinné příslušníky z věkové kategorie babička a dědeček daleko, hrozí to ještě o trochu víc. Pokud máte děti s jakýmkoliv hendikepem, máte jasný obraz toho, jak strávíte zbytek života.
My jsme se s mužem ale tak dlouho hledali až jsme se našli. Tedy naděje umírá až poslední, a tak společně v řevu našich milovaných kopií nás dvou, sníme o některých věcech:
- o tom jak se jednou v klidu vykadíme
- o tom, jak nám nikdo nepoleze do vany, nebo nám u toho nehodí do obličeje botu
- o tom, že si nešlápneme 365 x v roce na jakýkoliv předmět, který jsme si rozhodně na zem sami neodložili
- o tom, že kdesi v horách leží opuštěná chata, kde se jednoho krásného dne probudíme
- o tom, že v nebi se jen spí, čte, pije víno a nedojídají se jen rozplizlé zbytky čehosi z koberce aby se ušetřilo
- o tom, že se vám stále nelepí nohy a ruce ke všemu na co sáhnete
- o tom, že budeme spolu sami
V podstatě bych byla schopná vytvořit materiál na roli kuchyňských útěrek, ale nebudu vás tím obtěžovat. Zastavíme se u posledního bodu.
zpozorněte vy, kdož chcete kvalitní antikoncepci a také vy, kteří máte doma nastražené kostky Lega. Ty malé pestrobarevné ve tmě číhající potvory, tiše vyčkávající na vaše rozespalé nohy.
S každým dítětem roste pravděpodobnost, že se už nedostanete z jejich dosahu. Pokud máte rodinné příslušníky z věkové kategorie babička a dědeček daleko, hrozí to ještě o trochu víc. Pokud máte děti s jakýmkoliv hendikepem, máte jasný obraz toho, jak strávíte zbytek života.
My jsme se s mužem ale tak dlouho hledali až jsme se našli. Tedy naděje umírá až poslední, a tak společně v řevu našich milovaných kopií nás dvou, sníme o některých věcech:
- o tom jak se jednou v klidu vykadíme
- o tom, jak nám nikdo nepoleze do vany, nebo nám u toho nehodí do obličeje botu
- o tom, že si nešlápneme 365 x v roce na jakýkoliv předmět, který jsme si rozhodně na zem sami neodložili
- o tom, že kdesi v horách leží opuštěná chata, kde se jednoho krásného dne probudíme
- o tom, že v nebi se jen spí, čte, pije víno a nedojídají se jen rozplizlé zbytky čehosi z koberce aby se ušetřilo
- o tom, že se vám stále nelepí nohy a ruce ke všemu na co sáhnete
- o tom, že budeme spolu sami
V podstatě bych byla schopná vytvořit materiál na roli kuchyňských útěrek, ale nebudu vás tím obtěžovat. Zastavíme se u posledního bodu.
pondělí 5. listopadu 2018
Matka na tripu: Pyreneje - IV. část
Krásný den,
dneska jsme vstávali velice brzo - tedy ne s ohledem na mne, ale s ohledem na mé hostitele. Uděláme si snídani a přichystáme svačiny do batohů. Tady mám jedno velké plus, nemám batoh a tedy si nic krom fotoaparátu jako dělo nenesu (jo pak ještě kapesníky a telefon).
Jedeme do Pyrenejí a budeme se šinout nahoru ke Třem seňorům (2175 metrů nadmořské výšky). Večer jsem nad tím mávla rukou a nadšeně pokývala. Ráno to tak nadějně nevidím.
Manželovi jsem kladla na srdce, aby zjistil, jestli se pohrneme do nějakých kopců a co mám mít případně za oblečení a za boty, odpovědí nám bylo, že mi stačí žabky do města a tenisky.
Nu což, ráno tedy vyrážím v tričku, džínách, teniskách a v mikče. Když se rozhlédnu po místnosti, kde se válí obří turistické boty, hůlky a batohy, začnu se drbat za uchem, protože tady mi něco nesedí.
dneska jsme vstávali velice brzo - tedy ne s ohledem na mne, ale s ohledem na mé hostitele. Uděláme si snídani a přichystáme svačiny do batohů. Tady mám jedno velké plus, nemám batoh a tedy si nic krom fotoaparátu jako dělo nenesu (jo pak ještě kapesníky a telefon).
Jedeme do Pyrenejí a budeme se šinout nahoru ke Třem seňorům (2175 metrů nadmořské výšky). Večer jsem nad tím mávla rukou a nadšeně pokývala. Ráno to tak nadějně nevidím.
Manželovi jsem kladla na srdce, aby zjistil, jestli se pohrneme do nějakých kopců a co mám mít případně za oblečení a za boty, odpovědí nám bylo, že mi stačí žabky do města a tenisky.
Nu což, ráno tedy vyrážím v tričku, džínách, teniskách a v mikče. Když se rozhlédnu po místnosti, kde se válí obří turistické boty, hůlky a batohy, začnu se drbat za uchem, protože tady mi něco nesedí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)