Recenze - Můj syn není Rain Man - John Williams

Krásný den,

už je to nějakou dobu, co jsem četla něco o autismu, informací jsem už načerpala kvanta a ty nové už moc nepřicházejí. Jste zajatcem dotazníků, neustále odpovídáte na otázky ohledně motivace, odměn, vývoje, každý lékař a odborník se stále ptá: Co bylo včera, co bylo před rokem, co bylo kdysi.

A vy máte jedinou otázku. Co jednou bude?

Tahle knížka vám odpovědi nedá, ale je neskutečně krásně a opravdově napsaná, tak si jí pojďme představit.

Originální popisek knihy: "Chtěl bych, aby dostal šanci na pořádný život." John Williams cítil, že je něco jinak, že nejsou jako jiné dvojice otec a syn. Jejich svět byl prostě jiný, a ani oni, ani jejich rodina nevěděli proč. Dlouhou dobu jim dokonce i lékaři tvrdili, že je všechno v pořádku, jenže se mýlili. U Johnova syna byl později diagnostikován autismus a spastická diplegie a teprve tehdy začaly přicházet odpovědi. Toto je příběh jednoho otce a jednoho syna, kteří se vzájemně učí žít své životy, příběh, kde nechybí radost, láska a touha být součástí společnosti."

Kilometry pro Teribear - čtvrtý ročník

Krásný den,

tak se nám zase rok s rokem sešel, někdo na akci nepřišel a někdo naopak přišel.

Letos jsme se jako loni museli scházet na Vítkově, což se ne každému líbí, ale co se dá dělat. Letné se už asi nedočkáme a nezbývá než zatnout zuby, protože stejně dorazíme tak jako tak.

Asi málokdo o akci ještě nikdy neslyšel, a tak jen v kostce:

Akce je pod záštitou Nadace Terezy Maxové, vše spočívá v tom, že za každý jeden uražený kilometr (měřený čipem na okruhu na Vítkově v délce 1,5 km) dostane nadace 30,-, ty jsou pak rozděleny všem potřebným rodinám, dětem a institucím starající se o děti.

Vždy shrnu i co se na akci nepovedlo a co se naopak povedlo, tak než se vrhnu do částek a rekordů, dáme si takové malé okénko.

Matka na tripu: odlet - I. část

Krásný den,

nastal ten čas a já bych ráda shrnula svůj výlet do Francie, a abych si to mohla jednou připomenout, tak to vezmu od samého začátku.

Začalo to všechno tím, že jsem se pomalu ale jistě začala hroutit z celého toho života jaký vedu. Být matkou, kamarádkou, pracantkou v práci (v několika pracích), podporou pro spoustu lidí, manželkou, a především matkou tří dětí a ne ledajakých, není žádný piánko.

Naše děti mají jisté speciální potřeby, (což je slovní spojení, jež se ted hojně používá), a to včetně vtěrky autismu. Snažím se vše brát statečně a věnuji se především autistickému synovi na maximum, až tak, že jsem si několikrát od odborníků vyslechla, že mám příliš přepálené tempo a že brzy vyhořím, a pokud to nechci, musím zvolnit.

Jenže matky a tatínkové hendikepovaných dětí jistě vědí, že jakmile do toho vlaku naskočíte, už se jen bojíte, že když to neuděláte dneska, zítra už to nepůjde a bude pozdě. Je to boj s časem.