nastal ten čas a já bych ráda shrnula svůj výlet do Francie, a abych si to mohla jednou připomenout, tak to vezmu od samého začátku.
Začalo to všechno tím, že jsem se pomalu ale jistě začala hroutit z celého toho života jaký vedu. Být matkou, kamarádkou, pracantkou v práci (v několika pracích), podporou pro spoustu lidí, manželkou, a především matkou tří dětí a ne ledajakých, není žádný piánko.
Naše děti mají jisté speciální potřeby, (což je slovní spojení, jež se ted hojně používá), a to včetně vtěrky autismu. Snažím se vše brát statečně a věnuji se především autistickému synovi na maximum, až tak, že jsem si několikrát od odborníků vyslechla, že mám příliš přepálené tempo a že brzy vyhořím, a pokud to nechci, musím zvolnit.
Jenže matky a tatínkové hendikepovaných dětí jistě vědí, že jakmile do toho vlaku naskočíte, už se jen bojíte, že když to neuděláte dneska, zítra už to nepůjde a bude pozdě. Je to boj s časem.
A tak se to nabalovalo a nabalovalo, téměř vůbec se nespalo, a to několik dlouhých let a já prvně vyslovila, že potřebuju odbornou pomoc. To bych ale nebyla já, tak jsem se otřepala už jen tím, že jsem to řekla nahlas, a znovu vše probíhalo tak nějak stabilizovaně. Až do doby, kdy jsem už zvedla ten telefon a začala se k odborníkovi na mé "hroucení" se, objednávat. Jenže ono to není tak jednoduché, když vylíčíte vše, co váš tíží (a že je mezi tím vším ještě další věc o které ještě neumím tolik mluvit) tak sami předem neumí poradit a odkloní vás k někomu jinému, a tak to jde stále dál.
Když už jsem konečně objevila někoho, kdo by mě přijal a měla jsem i termín, tak on odborník onemocněl, nebo jel na dovolenou, nebo prostě měl čas až za půl roku - což je něco, co vážně potřebujete.
A v tu chvíli, kdy jsem tu rozhořčeně lkala, že se na to všechno můžu vykadit, že teda musím být ještě tvrdší a musím to nějak zvládnout a pořád neknourat, tak přišel domů manžel.
Fláknul na stůl batoh a řekl: "Na konci srpna poletíš do Francie, jiný termín možný není, co jsem koukal do kalendáře. Je to domluvené, budeš bydlet u Andreje a jeho snoubenky. Rozmysli si to do hodiny, vím, že jsi neletěla a máš z toho hrůzu, ale může ti to pomoct."
Můj muž mě vždy podporuje, sám říká, že já se hroutit nemůžu, protože na mě všichni stojí a i to je možná to, proč se cítím občas tak mizerně, protože je na mě té zodpovědnosti někdy až moc.
Večer jsme u skleničky vína, koukali na letenky, a já si prohlížela město, kde budu tři noci spát.
TOULOUSE - FRANCIE
Taková malá vsuvka, už zase koukám, jak moc jsem se rozepsala, a tak nejspíše chtě nechtě, budu muset článek rozdělit na víc částí. Kdo by ty romány po mě četl. :)
Ve finále jsme vyčíhli letenku ne zase tak levnou ale ne tak extrémně drahou a ze zrušené rezervace na přímý let. (Ty komedie kolem letenek si nechám pro sebe, protože bych jen předvedla, že jak stále sedíme doma, tak všude čumíme jak péra z gauče a vypadáme jako ty největší gumy - u starého člověka některé excesy pochopíte, ale v našem věku?.. :D To lítá kde kdo.)
U nás není nic jen tak, nemáme ani ten blbej kufr. Všemu se divím jak divizna. Vyšiluju, že můžu do kufru dát jen deset kilo, jsem tak úsporná, že na váze má má taška jen 4,6 kilogramu, a to včetně dvoukilového fotáku a knih co vezu jako dárek, protože lidi, kteří žijí ve Francii sýrem a vínem nenadchneš.
Nervozita stoupá, jak to tady zvládnou? Co roznos novin, který mám každé ráno na starosti a s mužem se střídáme, ale najednou tu budou děti, které nebude mít kdo hlídat. Kdo zapne myčku? Vždyt to muž nikdy neudělal. Kdo dá komu najíst? Nebudou děti chodit ven v pyžamu?
A pak si uvědomím plnou měrou, co tenhle výlet znamená! PROBOHA, VŽDYT JÁ PAK BUDU TŘI ROKY UKLÍZET TEN BORDEL, CO TU UDĚLAJÍ!
Nebudu zdržovat naší organizací času a kdo kdy kam a co, a přesuneme se rovnou do mého nervozního rána. Původní plán byl, že mě manžel s dětma odveze na letiště. Samozřejmě ten prďola autistickej to zatrhl. Pojedu sama. Manžel neopomene mít blbé řeči typu: "Mám tě ještě trochu vystrašadlákovat? Třeba jaké je to vzlétnout?"
To je peklo toto. Ho praštím.
Jsem na letišti a čekám. Nastupuju do letadla. Prší. Sedám si doprostřed. Všichni mluví francouzsky, jak jinak. Slyším slovo "proublem", chlápek po levé straně se nahne do uličky a naslouchá. Paní po pravé straně zmateně hrabe pod sedačkou. Vytáhnu knížku a dělám, že tam vůbec nejsem. Ani nedutám. Fakt se bojím. Letím přeci poprvé. Kde je pytlík na zvracení? Pak mi lupne v hlavě, zalehnou mi uši a vidím mraky.
PANE JO! Chci se trochu podívat ven a v tu paní u okénka zatáhne roletu a mám po ptákách.
Tak zase příště. První zážitky z Francie, a protože jsem byla u lidí, kteří žijí v místě přes dva roky, bude to tak trochu jiný výlet, se všemi zvyky běžných lidí. Máte se na co těšit.
Anet
Žádné komentáře:
Okomentovat