Krásný den,
kdysi jsem napsala článek o tom, jak šel autista "dokina". Článek zde Měl úspěch, protože byl napsaný trochu jinak - z pohledu dítěte, mnou vymyšleného pohledu našeho autisty a protože zase přišel zlomový životní okamžik, rozhodla jsem se ho zase pojmout trochu očima dítěte, které jsou stále jen očima matky.
Před třemi lety:
Nenávidím, když na mě sahají. Nesnáším, když se mě dotýkají. Vadí mi, když se ke mě jen přiblíží, jejich pachy, doteky, zvuky co vydávají, jak se pohybují. Nevyzpytatelně se tváří. Způsobují bolest jen nepatrnými maličkostmi. Oblečou mi kalhoty a ty mají uvnitř různé bolavé věci. Na tričku jsou cedulky, vše škrábe, lechtá - tak strašně to bolí. Často kvůli tomu brečím a pak je to ještě horší.
