úterý 12. září 2017

Autista: Jak mě máma vzala do kina

Tentokrát vyprávěno z pohledu našeho malého autíka, přeloženo, jinak by nikdo ničemu nerozuměl, někdy jsou použita autentická slova, Štěpa o sobě nemluví formou "já" ale vždy o sobě mluví jako o Štěpovi. Je to takový pokus i jiný styl článku. Díky za Váš čas.

Naše máma, tak ta je hustá!

Sní nejvíc jídla na celým světě a pořád někam jede na divným stroji v obýváku. Taky hodně často bojuje, používá na to činku a někdy bouchá kolem sebe pěstma a vypadá, že brzo umře. Táta jí někdy říká, jestli nemá objednat rakev a máma pak na zemi funí, heká a vypadá jako prasátko od strejdy, když ho honěj po dvorku.

Ani není moc hezká, nosí ošklivý šaty a má velký břicho, brácha říká, že přes její zadek nevidí na telku, to po něm pak máma vždycky něco hodí - je to zábava.

Mámu mám nejradši, když se mnou skáká na matraci, to je pak se mnou a mám jí rád. Nelíbí se mi, když mě chce dělat malá a mazlik, to bolí. Máma často mluví, to mě nebaví, táta tolik nemluví tak ho mám radši.

Někdy ale řekne máma něco zajímavýho, jako třeba minule, když se ptala, jestli nechceme do kina, nevím, co je "dokina", ale můj starší brácha hrozně jásal, pak taky moc mluvil. Pořád mi vykládal jak to bude velký a jak to tam svítí a jak tam jsou gauče. Nic z toho mě nezajímá, chci koukat na Spongeboba a skákat ale oni pořád mluví, uteču jim! (poznámka pod čarou: Štěpa před námi jako autista utíká do svého světa. Štěpa si zaleze k "sobě", šmrdlá si rukama a skoro se vsákne do obrazu televize a nevnímá.)

Máma mé pokyvování hlavou, když se kývu z nohy na nohu abych o sobě věděl, pochopila jako souhlas, někdy je ta máma strašně hloupá! Často jí třeba musím připomínat, že první se vždy dává palačinka s marmeládou a ona se mi snaží vždy cpát na zkoušku i jinej druh! Samozřejmě takhle to nechci, takhle to nemá být.

Máma pořád mluví o kině, vybral jsem si pohádku Emoji, chci jít na hovínko, to bude sranda.

Ráno, v den kdy máme jít do kina, je máma strašně natěšená, nechápu proč, stejně se mnou do kina nepůjde! Chci tam jenom tátu. Udělám pořádnou scénu, aby to máma pochopila. Nakonec je vše v cajku, do kina jdu se starším bráchou a tátou. Mámovi to dneska i mimořádně sluší. Nevím, co se stalo, ale něco jí teče na obličeji, asi se máma polila, táta říká, že je máma smutná, že se do kina těšila, chtěla jít se Štěpou. Nevím, o co jim zase jde a vůbec nevím, co je smutná, udělám ještě jednu scénu aby to pochopili.

Všichni odešli z pokojíčku, táta říká mámě at si to tak nebere, máma fnuká, že chtěla mít se Štěpou taky nějakej zážitek, když jí jinak pořád odmítá.

Na postel si ke mně sedl Báťa, říká, že máma brečí, nevím, co je brečí, pořád mi někdo říká něco, čemu nerozumím, fláknu ho plastovým mečem, aby to nevykládal, když tomu nerozumim. Brácha odejde a sedí na svý posteli, tváří se divně. Táta mi říká, že si mám vzít pěkný kalhoty, že prej do kina se nemůže v "katokách na hají". Proč pořád jsou taková pravidla? Proč se musím převlíkat, to nikdo nechápe, že to není příjemný?

Kývu hlavou a táta to zase pochopí, že souhlasím, nacpe na mě ty kalhoty, nebudu s nima mluvit. Jakmile přestanu mluvit jsou všichni zase nějaký divný, nechápu, proč se pořád tváří tolika způsoby, vůbec se v tom nevyznám, taková práce abych pochopil, že se někdo směje a stejně se musím ujistit, máma to pořád vykládá: "Koukej, máma se směje.", "Koukej, Tedík se směje.", tak jsem to nakonec zvládnul ale tyhle jejich divný obličeje, co si o tom mám myslet.

Máma se mě jde zeptat, jestli mi vadí kalhoty, s ní už vůbec mluvit nebudu, zavrčím na ní a párkrát kolem sebe kopnu nohama, schovám se pod deku, když mě neuvidí, dají mi třeba pokoj. Pořád se mě ptají, zda do toho kina chci, prý můžu zůstat doma. Tak hergot už jsem se jednou rozhodnul, že tam chci, tak proč to zase chtěj měnit?

Máma jde říct tátovi at se mě zeptá, jestli chci ty kalhoty sundat, tak táta přijde a dle pokynů se zeptá, řeknu teda, že je nechci a konečně dostanu svý starý ušmudlaný tepláky, je mi dobře, tak to mám rád, tak je to správné.

Ještě ale není všechno, jak má být abych mohl odjet. Začnu vřískat, že pojedu až otevřu oko, všichni sedí kolem mě a čekají. Nechápu, na co čekají, potřebuju aby otevřeli OKNO! Zase mi nikdo nerozumí, co je těžkýho na větě: "Čepuju ovít oko." Fakt nevím, minuty běží, já se válím po posteli a čekám, na co čekají oni netuším. Najednou přijde spása, Báťa huláká, proč neotevřeme to okno, že nemyslel oko ale okno. No hurá, konečně se to pohlo, táta otvírá okno dokořán, já se posadím. Začnu vřískat, zase na mě koukaj a nechápou co je. Proč mi nikdo nerozumí!

Tak se zase ptají, co se děje, zda do toho kina chci. Jasně, že ano, říkám ano! "Čepuju vajít oko." Táta běží, zavře okno. Máma kroutí hlavou, co to je zase za výmysl, táta odfukuje vzduch a dělá vítr. Jdeme si vzít boty a já se konečně můžu usmívat - máma říká: "To je krásné, Štěpa se směje." Máma se taky usmívá, táta říká: "To by jeden nevěřil, jakej horor je vzít děti do kina."

Tedík se slavnostně podělal, tak máma ještě letí ho přebalit, všude je smrad, nemám rád všechny výraznější pachy, to mi vadí, nikdo nepoužívá doma žádné vůně, ani aviváže a všechny sprchové gely a šampony jsou bez parfemace, jak říká máma. Tak chvílí vřískám.

Vyrážíme, jedeme tramvají, Štěpa, máma, táta, Báťa a Tedík v kočárku. Táta mě vezme na koníka, vypráví, že nemůžeme přijít kdy chceme, ale že kino začíná v nějakou hodinu. V tramvaji to je dneska v pořádku, nic tu nesmrdí, není tu zase až tak moc lidí, sem tam si přikryju uši nebo chytnu nos abych tu cestu ustál, táta počítá na prstech zastávky abych věděl, kdy vystoupíme. Dojedeme na místo a dojdeme do velkého domu se spoustou lidí, moc se mi to tu nelíbí, ale je tu hodně obrázků, hraček a svítících věcí, to mám rád.

Jsme úplně nahoře a mají tu tmu a krásné svítící hvězdičky, to je kráááása. Tohle je teda "dokina", PARÁDA. Táta jde koupit popcorn a Fantu, to mám taky rád, dostanu na výběr krásný kelímek s brčkem, to je dobře, neumím jinak pít. Máma se s námi loučí a říká at se nám to líbí a jde pryč.

Nějaká paní na nás mluví, to nechci, a tak se na tátově zádech melu a škubu sebou a křičím at je ticho, paní natrhne lístky a my jdeme pryč. Jsou tu obrázky. Nechci, aby se na mě někdo díval a tak sklopím oči a celou hlavu co nejníž to jde.

Jdeme do sálu, brácha pořád skáče jak šílenec a rozčiluje se, že jdeme pozdě, táta říká, že jdeme po reklamách, aby Štěpa viděl rovnou pohádku, bráchovi vadí, že neuvidí reklamy na nové pohádky. Já nevím, co mám dělat. Jdeme malou černou chodbou, je tu strašný hluk, ničí mi to uši, lidi se posouvají po svých gaučích, hrabou se v popcornu a šustí, srkají pití a ten hrozný hluk z obřího obrazu, kterej mě snad spolkne! Snažím se to vydržet, ale pořád je to hlasitější, trhá mi to uši, začnu tátu kopat a zmítat se, táta mě sundá dolů, křičím, že mě bojí uka (bolí uši) a že umu (umřu). Brácha se lekne, zakopne a rozsype popcorn po celém tom ohnivém koberci, hned na to vylívá na mikinu, která mu spadla, pití, ječím. Táta říká bráchovi, že tam musí zůstat sám. UŽ NECHCI DOKINO! Jdeme ven, nemluvím.

Za chvilku potkáváme mámu, jak nakupuje nejmenšímu bráchovi boty, táta mě bere na hranolky, nechci tady čekat na Báťu, chci domů! Nemám rád lidi, ohnivý koberec, velkou obrazovku, zvuky, nic nemám rád, chci domů na Spongeboba. Máma něco vypráví a říká, že jsem statečnej, že jsem to zkusil, nikdo se na mě nezlobí, máma by mě asi chtěla obejmout, když jí táta říká, co se stalo, ale ví, že mě to bolí, doteky nemám rád. Stojí vedle mě a kouká, hýbe se tak nevyzpytatelně a pak aby mě neobjala dá pusu tátovi, máma je trouba.

Takhle jsem byl teda v kině, brácha pak říkal, že to bylo to nejlepší, co viděl. Já si osobně myslím, že toho ještě moc neviděl, kdyby se někdy dokázal dívat jako já na prachové částice lítající ve vzduchu, když oknem prosakuje světlo ze slunce, prolínal by ty částečky prsty, to by teprve něco viděl! Bohužel můj brácha tohle neuvidí, on má své kino, já mám své prachové částice a oba máme rodiče, co se na nás nikdy nezlobí.

Anet

Zdroj obrázku:
nadjezem.cz
shoppingcampdimpo.com.br
archiv