Spartan Race - můj cíl a začátek...

Krásný den,

spoustu z vás ví, že jsem se někde uprostřed své hubnoucí cesty rozhodla jít na závod všech závodů, překážkový Spartan Race.

Do doby, než se závod konal, jsem téměř ukončila svou hubnoucí cestu - a tak bylo na čase, udělat nějakou příjemnou tečku za novým začátkem a dobrodružnějším životem.

Registrace proběhla celkem rychle, ani nevím jak jsem to udělala, ale už jsem měla zaplaceno i startovné - jdeme v týmu - v týmu Spolu a Jinak. A já jsem se rozhodla s narůstajícím strachem Vám popsat týden před startovním výstřelem, a závod samotný. Tak jdeme na to..

Sobota:
Uf - už týden mi je blbě, protože mám strach, měla jsem asi miliardu plánů jak budu trénovat ale prostě jsem stíhala tak max své obyč. cvíčo a začala jsem běhat. Minulý týden jsem si zkusila dát uprostřed běhu nějaké ty angličáky a málem jsem vyklopila snídani, no to potěš koště, je mi ještě víc blbě, protože tohle prostě nedám.. Začínám stresovat své okolí, proč jsem to já pako jenom udělala.. :D Manžel je ze mě na nervy a nadává, že je snad jedno, když pak na měsíc zdechnu ale, že jednou jsem řekla, tak at makám... No jooo, už mlčím.

Neděle:
Fuj zase se budím s hrůzou v očích, vybrala jsem boty v kterých poběžím a co nejlehčí oblečení, vyzkoušela jsem si ho na sobě mokré, jak je těžké. No přidáme-li bahno, nevím, nevím. Pořád si nadávám, proč jsem netrénovala víc, děti jsou nemocné, děti jsou protivné, děti jsou barevné, výlety, menstruace, návštěvy, moc lidí, déšt - kurva, kurva, kurva... To nedám.

Pondělí:
Stresuju už i holky z týmu, co spolu poběžíme, ty bláho my se ještě ani pořádně nikdy neviděly vzájemně, a ted spolu máme někam běžet, mě trefí. Na facebooku Spartana se objeví dva články pro nováčky v běhu - no to snad ne, jsem ještě vyděšenější.... Sakra nikdo mi neřekl, že mám trénovat v botách nacucaných vodou, nikdo mi neřekl, že asi budu vyčerpáním blít, a křeče? Bože, proč je v každé druhé větě slovo křeč? Já nechci žádné křeče... !!! Proč ty články čtu? Prý za dvacet minut u další překážky? Kde? Neumím šplhat, neumím ručkovat, nemám sílu, kristovy banány, panikaříííííííím....

Úterý:
Klasické probuzení posledních dní, vypadám jak žlůva, zase jsem se nevyspala, syn měl horečky dva dny a já panikařím... Už s tím prudím i holky okolo, co ani nikam něběží, leda do krámu. Solidně jim asi lezu na nervy, ale tak říkají, že to zvládnu, bože to mě děsí ještě víc, co když totiž ne? Do toho na mě pravděpodobně něco leze a není to chlap. Pche se člověk pořád snaží a pak na něj místo chlapa leze chřipka nebo co, může to být stresem? Dám preventivní pomeranč, citron, jogurt s kiwi a lupnu si Oscilo, odpoledne přidám druhé Oscilo. Asi jsem klidnější, zacvičím si. Večer si dám Frisco, to by bylo aby ten bacil neodešel.

Středa:

Otravná jak moucha v létě, první věta ráno: Míšo? Co když to nedám? Huhla vedle huhlá, že chlap to zaběhne každej i když netrénuje... Hm tak joo.. :D Nicméně jsem si přečetla popisek v propozici o závodu a jímá mě hrůza.. Balím si tašku - boty, tílko, 3/4ťáky, ponožky (stále zvažuju koupit nějaké super.. :D) pytlík se solí, tyčinky všeho druhu, hořčík, hroznový cukr, ubrousky, kapesníky, čisté věci včetně spodního prádla, reverz i pro syna, věci i pro syna, kartičky pojištěnce, doklady a gumičky do vlasů. Sekat parádu tam nehodlám, beru taky tužku kterou si pomaluju obličej, ať jsem aspon jak rudej náčelník Kin Tan Tý. :D (odjíždíme už zítra, máme "tour de rodič" - tak ještě čemodány pro děti a zbytek věcí)

Čtvrtek:
Pravděpodobně smíření, včera víno a sex (může se před Spartanem?.. :D). Dneska si klepu na čelo, co všechno jsem schopná si zabalit.. Nějak to bude, nervozitou snad ani nic nesním, dneska čarodějnice a 3 hodiny cesta autem. Hurááá. Byla jsem běhat, hůř se mi snad v životě neběželo.. :( Hrůza, navíc jsem zjistila, že ve starých lídláckých, běžeckých botách se neběží vůbec hezky, že moje Asicsy jsou prostě hvězdnýý.

Pátek:
Ráno romantické chvilky s mužem.. :) Včetně společné sprchy... Pak další 3 hodiny cesty autem - fůůha - všechno mě bolí, jsem nějaká zlomená, lupnu Oscilo a kousek pečetě a jdu se do růžova vyspat. Moje myšlenky jsou už několik hodin jen v jednom bodě - SPARTAN...

SOBOTA - DEN D:
Je ráno, jsem celkem klidná.. :) Dobalím, převléknu se, pojedou se podívat i naši, je hezky. To jsem si přála, hlavně aby nelilo, to na síle asi rozhodně nepřidá... Včera večer jsem snědla celou Studentskou pečeť - zásoba, z které poběžím musí prostě být. :D Je devět a vyrážíme směr Liberec.

Hned na začátku náš táta zapomene odbočit a tak trošku plašíme kam teda jet a nejet, na prvním párking místě, nás vyšoupnou, že by nás odtáhli. Hledáme další a celkem rychle se povede - nechtěla bych vidět ty co parkovali po poledni. Reverz pro sebe i Máťu odevzdat na místě.. Navlékneme si čelenky, popíšeme se čísly, namontujeme veškeré možné i nemožné pásky a čipy.

Když si prohlížíme trasu, tak zaregistruju lidi co tahají pytle někam do výšin, ani nevím proč, ale odhadnu to na konec závodu asi proto, že je vidět kousek od cíle - já trouba.. :D Ale nebudeme předbíhat, blíží se 12:15 a tedy start.. :)

ROZVIČKA A START

Srovnání.. :)

Zahřátí v rytmu tance od strejdy jumping jacka přišlo vhod, přeci jen foukal větřík. Přichází pokřik Arooo a valíme se do kopce - no jistě, kam jinam - dokopec je klasika všech klasik a přijde mi, že se už ani nikam jinam neběží.. :D Hned po doběhnutí nahoru potkáváme balíky slámy, no lehce se zaleknu, přijdou mi podivně vysoké? Kdo proboha dělá tak velkě balíky? Ale přelezu je jako prd a říkám si, že tohle asi nebude tak hrozný. Vynechám v popisu ty menší překážky a méně záživné (ty na kterých se nemůžete zranit, zabít, zmrzačit, uhořet a další forky.. :D) Netrvá to dlouho a doběhneme k první větší srandě. Brodění se bahnem minimálně po kolena ale někdo i hloub. Tahám nohu z bahna a mám co dělat, přede mnou bojuje kluk, co mu sakra uvízla bota, přítelkyně ho vyškrabuje z bláta ale nedaří se, a tak přiložím ruku k dílu.. Nicméně na chlapíka o velikosti Shreka moc nemáme sílu...

Běží se dál a chlapík prostě potřebuje aby ho vytáhl jinej chlap, tohle my ženy nedáme, čeká na další vlnu. Běží se lesem a pořád do kopce a pořád nějakým bahnem. Když přijde další větší překážka, je to zase zábava, no aspon se opláchneme, že? Nikoho ještě nezabilo si zaplavčit v ledové vodě. Nicméně u téhle překážky potkám slečnu, jež má fobii z vody a tak jí já a její kamarádka pomůžeme, od toho tu jsme.. :) Po cestě při plavání se totálně zamotám do jakési traverzy a zjištuju, že samotné plavání asi není překážka. Vydrápat se z vody po bahně k tomu jaksi patří. Lezeme přes stromy, bahnem. Pořád samé bahno a chvíli si i říkám, že se nic neděje, až přijde přelézání hradby, celkem hravě vylezu nahoru a pak zpanikařím, že vlastně musím OMG seskočit dolů a je to kurnik pěkně vysoko. Po chvíli váhání poprosím vedle seskakujícího a ten mi pomůže - uf uf...

Dále se běží lesem a bahnem, a v tu, co tě nemá, první třicítka na světě.. :D Ono chůze po kůlech mi problém nedělá, ale když mé krátké nohy téměž nedosáhnou na další kůl, je to prekérka.. :D Takže jen jeden, skok na druhý, žuch na zem a jdu si odskákat ty burpees.. :D

Tyhle byly celkem v pohodě..

Běžíme dál (tady bych vás nerada zklamala ale občas se ani běžet nedá, anebo jste tak vyfluslý, že jste rádi, že jdete) - zase se konají nějaké ty
maličkosti a pak kde se vzalo, tu se vzalo bláto.. :D Ale hromady a kopce a valníky bláta. A drát - ostnatý drát, spoustu lidí pod ním a spoustu diváku kolem. Tak si vyberu kudy a už se valím, nejdřív to jde dobře, ale za chviličku zjistím, že ten štěrk nebo co to je za humus v bahně, mi dře ruce jako blázen. Tak změníme strategii a zkouším se přitahovat za drny, co kde tesař nechal. Pak si zapíchnu do nohy cosi pekelně vostrýho a vytáhnu super zavírací špendlík, co někomu asi vypadl z čísla. Leknu se a co čert nechtěl, natrhnu si zadek, což zjištuju až po cestě domů, protože to přijde dost k sobě...

Ukazovat vám to jako Forrest ale nebudu.. :D

Nemá to konec a jsem ráda, že jsem ráda.. A zase se skáče alespon do minima vody, to je ostatně všude po cestě, koupete se neustále, kdo by na vás chtěl taky koukat, když jste od bahna - dokonce jsem po trase viděla kluka, co říkal něco jako: " nemá to smysl, lidi vypadají po cestě pořád stejně blbě"....

Polovina závodu

Ani se nenaděju (omluvte sled překážek, něco mám přeházené.. :D) a mám šplhat.. :D To se směji vážení - zase žuchnout do vody a hurá na lano, vyšplhám tak max metr a půl a padám solidně dolů, podle řady burpísáků zjistím, že těch cca 5m asi dal málokdo a zvonek moc často nezvoní.. Jdu si to odskákat, moje druhá třicítka a prozradím, že rozhodně ne poslední.. :D

Pak se doškrábu někam do kopce a tam občerstvení, dostanu vodůůů - vodůůůů... Vyliju jí do sebe a nejradši bych se polila celá, ale počkat - však jsem úplně mokrá od vody i bahna, tak osvěžit vážně nepotřebuju.. :D Běžím dolů, pak je to rychlý sled přenášení bahnem pytle s pískem a kolečko (zase asi nepřesně, ta překážka asi byla před pitím), převracení pneumatiky, blbá zed, kde spadnu v půlce a jdu na další třicítku - svou třetí... Tady mě vidí a fotí rodinka.. :) Když angličákuju po spadnutí ze zdi, volá na mě syn s medailí na krku, že jsem vyhrála, protože jsem od bahna víc než on. Když ho tam vidím stát v čelence Spartana, s medailí na krku, s jeho fóbií ze špíny, kolektivu a všeho dalšího, vím, že se do cíle klidně doplazím.

Pak hurá na pytle do vzduchu, pak vyběhnu kopec :D :D, zase.. Přede mnou se týči skála a na ní lana. To mě dost překvapilo. No jooo, jdu na to, tady asi s angličáky nikdo nepočítá. Zajímavostí je, že před iks překážkama jsem si myslela, že se pak běží do konce a když se rozhlídnu dopředu vidím mraky stanovišt.. :D

Někde tam v lese jsem taky lezla přes síť, tak nějak hodně vysoko lezete po lanech, tam se skoro rozbrečím, protože mám strach z vejšek -  ALE PŘEKONÁM SE...

Pak už to jsou celkem zábavné kousky, dvoje ručkování - hurááá další dvě třicítky.. :D Skluzavka kde zahučím do vody s bahnem jak po másle a než si promnu od bahna oči, už se musím potápět v bahně pod překážku. Než ty oči rozlepím, už po mě chtějí oštěp a další třicítku tím pádem - protože zalepená se netrefím.. :D

Tady je vostrá holka, co fakt na ty angličáky dbá a huláká, několika lidem je neuzná, pak u nich stojí, lidi funí. To je zvuk, co slyšíte celý závod - pokud nejste v dosahu hudby od centra, kde startují další vlny (a i ty další vlny mě celkem solidně předbíhaly, co se týče mužů). Lidi funí před vámi, za vámi, vedle vás a když je ticho funíte jak lokomotiva vy. Bahna na sobě kila.

A pak už slyšíte jen: 100m do konce... Ale, že bych se rozeběhla a už to dala? Spíš klušu a chce se mi brečet, vidím cíl, zvládla jsem to. Loni jsem funěla do schodů, letos funím tady.. :) Skok přes oheň, že u cíle byla rodina, zjistím až z fotek.. Běží mě obejmout mamka, umírám při předávání medaile, trička i pití. Uf...

Sprchy obsahovaly fronty až nevím kam a tak se omeju mattonkou, jen na povrchu oschnu, pak se vrhnu bez prádla do čistého oblečení a jedeme domů... Po cestě koupíme pizzu, dám si pivo, sním banán. Jsem absolutně vyčerpaná a je mi špatně.

Čekala jsem to náročný ale bylo to hodně náročný. Moje tělo protestuje. Doma ve sprše zjistím, že modřin, škrábanců a zranění je mraky, po cestě mi taky ke svému přišel natažený sval na lýtku.

Ale stálo to za to, stálo to vážně za to. :) Dala jsem do toho vše co jsem mohla.

Přibližně ve stejný čas běžel taky starší syn a odnesl si svou skvělou medaili - jsem na něj moooooc hrdá... (chlapec v modrém)

Neděle - DEN POTÉ
Prvně se probudím ve 2 ráno s příšernou křečí v noze, klasickým fotbalovým pomocným hmatem si od ní odpomůžu, dojdu se napít. Další buzení se koná co hodinu - ne křeče, ale prostě mě všechno bolí a hlavou se mi honí zážitky. V 7 ráno vstávám, no zůstávám v posteli, protože tělo bolí, tělo hodně naříká. Posnídám koblihy, protože si je zasloužím a obří kávu s mlékem...

Moc všem děkuji za gratulace, za to, že na mě mysleli, nebo si vzpoměli, jste úžasní.

Ještě bych dodala, že organizace byla supr, nic mi nechybělo, batohy jsem měla v autě a zbytek hlídala rodina. Fronta na pivo byla vražedná ale chlapi mi jí vystáli. Trasa značená dobře, vše co jsem potřebovala jsem našla. Moderátoři byli supr a hláška s upozorněním, že banány si máme loupat a ne je žrát vcelku, ze mě schodila poslední obavy.. :)

Tak příště zase ne?
Vaše Anet

Edit: Trasa (díky zájmu vložím postupně ještě jeden článek složený pouze z fotek)