Co budeš dělat až zhubneš???

Edit: Článek byl napsán cca před rokem, ve chvíli, kdy jsem se cítila mizerně z toho, že spoustě lidem nelze pomoci, jen proto, že až přespříliš chtějí PERFEKTNÍ výsledek co nejrychleji.

OPĚTOVNĚ MÉ UPOZORNĚNÍ - ČLÁNEK NEMÁ NIKOHO POHORŠIT, JEN JSEM SE ROZHODLA, SVOU ROZČILENOU MYŠLENKU NAKONEC Z KONCEPTU VYDAT VEN.
(článek prošel malou úpravou, přidáno pár odstavců, mimo jiné je můj nejnovější velký cíl, úspěšně projít těhotenstvím a vrátit se pomalu ke své startovní čáře, od které jsem začínala s nynějším miminkem) Dodatek: miminko je na světě, je mu rok a půl a jeho maminka už je zase zpět ve formě, více info najdete na konci článku.

I TA CESTA JE CÍL A NEJLEPŠÍ VĚCI MUSÍ UZRÁT.

Krásný den,

tak si nějakou tu dobu kladu otázku, co udělám, až budu ve svém cíli - nebo spíš, co ostatní chtějí dělat, až budou ve svém cíli. Já to vím naprosto přesně, nebudu dělat nic.. :D Ani to neoslavím hromadou kebabu, a ani si nedám o sklenku vína navíc. Postupem času - během celého hubnutí jsem si všimla u mnoho žen, ať zhublých, neustále hubnoucích, zoufale hubnoucích, stále se v tom lopotících a pouze pusou hubnoucích, že všichni to hrozně moc řeší...

(Také se podle mě rozmohl obrovský nešvar ve spoustě fitness a sportovních skupin, a to je náběh na PPP - poruchy příjmu potravy. Týdně mi přijde alespon 1-2 dotazy na tuto problematiku a já se jen bojím, aby se z toho nestal brzy nějaký trend, který by nedej bože ohrožoval naše děti, ono nejčastěji se ve skupinách stejně radí ve stylu "jíš málo" "přidej jídlo". Bohužel je to neuvěřitelný paradox, ale i to, že máme nadváhu, kolikrát způsobuje málo jídla a případné dojídání se odpadem.)

Pláče se, že jsme nemocní a nemůžeme cvičit, že jogurtu bylo o kousek víc, že zákusek na svatbě je tabu, že zeleniny dneska bylo málo, a další den moc.. Mám cvičit hodinu, dvě? Co když si dám o trochu víc jáhlové kaše? Musím cvičit o hodinu déle, abych nepřibrala pracně shozená kila? A co teprve za každé zrno rýže nad limit, minutu pohybu navíc?

Musím teď už do konce života otročit svému zajetému stylu? Co si budeme povídat - ono to svádí k závislosti na cvičení, na zdravém životním stylu, na posedlosti vším tím okolo. Kolik má kalorií Bromhexin? A co čaj s medem, když jsem nemocná?

Za celou tu dobu jsem se naučila něco, co někomu možná chybí. Je mi jedno za jak dlouho to přijde, je mi jedno, jestli to přijde - jasný řeknu si, ty vogo takovej lalok z kůže mám na pupku, ale stejně si dám to víno, stejně si dojdu s dětma na pizzu, a světe zboř se, že je to sejrovej žvanec co přetejká tukem, mě to chutná a jednou za čas je to fajn.. Mám chut na pivo? Dám si ho. Na čokoládu? Dám si jí... Hýbu se, abych se mohla najíst, abych tvořila nějakou rovnováhu.. :) Tím ale neříkám, že cpát se hnusnou, občas skoro umělou hmotou a atomovou zbraní je správné, to rozhodně není, ale co se "zdravě" (v psychickém pojetí) rozmazlit?

Možná je to praštěný, ale i se svým naprosto brutálním jídelníčkem se mi daří. Ono je to o tom se poslouchat, a mít se hlavně ráda. Sice mi to netrvalo půl roku a možná ani rok, možná se budu plácat roky dva, ale naprosto bez výčitek, bez stavů totální krize, neutápím se sama v sobě.

Přemýšleli jste někdy nad tím, co bude, až zhubnete do podoby, co je vámi vysněná? A má to vůbec po tom celém maratonu hranici? Je někde ten konec? A co potom? To si řeknu, zhubla jsem, jdu se konečně nadlábnout? Asi ne, tělo už moc nechce ty věci z dřívějška, nežádá si kila čokolády, a tak dál stereotypně ráno namáčíte vločky, dál si chystáte svačinu, a knučíte u oběda, že tohle jíte po sto miliontý pátý.

Nebo máte nějaký vysněný cíl, proč to děláte. Svatba, plavky, sbalit chlapa, aby se za vás nestyděly děti... Ale co potom? Spoustu lidí (vážně ne každý, ale dost jsem jich našla), co cvičí delší dobu, má nějaký splín. Už je to cvičení prostě sere, nedělají to rádi, pořád se udržují, aby byli supr šik, co kdyby přibrali? Stálo to takové práce!!!!

Anebo příklad toho, že už jsem si svůj cíl splnila. A tak tedy si dám starou známou Millu (bože jak já se na ní těšila, tolik měsíců odříkání), pro jednou mě to nezabije, pak si jí dám znovu a znovu, však už jsem kost a najednou, už zase kost nejste, a přichází výčitky. Mezi vším tím, si musíme umět najít hranici a rovnováhu.

Nezdá se vám, že ten bubák, že ta kila přijdou zpátky, straší víc a víc? Co tchýně? Vánoční cukroví? Máte dlouhodobější cíle?

Pro mě to je běh, překonávání hranic - sport jsem si zamilovala, ale že necvičím dva dny? Nebo šest? Však si ráda odpočinu... Budou to závody, budu brát syna. Později syny. Vynasnažím se, aby sport milovali. A největší cíle?

Možná si zase něco najdu a budu se mořit dál, ale jsem se sebou spokojená, celulitida asi nikam neodejde, ale děti moje nohy fakt nezajmaj.. :D A ta kůže na břiše? Prsa po dětech? No což... Můj muž ví, co za tím vším stálo, neříkám, aby člověk měl nadváhu a neřešil své neoholené nohy, ale vždyt za ženským tělem stojí tak neuvěřitelné procesy, hormonální změny a těhotenství, kojení a mnoho dalšího. To přeci musí na těle zanechat sem tam stopy :)

Mějte se ženské ale i mužští rádi, vždyt stresu je v životě tolik, že je zbytečné si ho vytvářet ještě navíc tím, že nejste tací, jací byste chtěli být, a když už vynakládáte to úsílí, aby se Vám sny splnily, tak vždy hledejte rovnováhu - jedině tak si můžete udržet nejen zdravý rozum, ale i krásu své duše a můžete zůstat takový, jaké Vás okolí má rádo.

Anet

Dodávám, že kupodivu, vždy když lehce naberu zpět, mě můj muž mnohem častěji ohmatává, oždibuje a tak celkově říká, že je to tak krásný vědět, že se mě může dotknout a nerozpadnu se a přitom mám krásné pevné tělo :)  Hodně štěstí

Jak jsem se propracovala po třech dětech zpátky do formy: http://zdravakrasna.blogspot.cz/2017/08/o-dvacet-osm-kilo-lehci-mama-tri-deti.html