Autista: Už umím chodit do školky!

Krásný den,

nedávno byly synovi čtyři roky. Je z něj mladý malý muž, sice se sám nenají, neoblékne a nesvlékne ale to nikdo na první pohled nevidí. Vypadá jako zdravé dítě, i z toho důvodu na mě někdy koukají jak na blázna na hřišti, když synovi pomáhám sejít malý schůdeček, jeho motorika není prostě perfektní.

Kdysi naše pochybnosti, zda je vše normální a v pořádku přišli právě s uvažováním o tom, že "až" půjde kluk do školky, vše se srovná. Podvědomě jsme ale věděli, že nástup do školky nemůže nikdy zvládnout. Strach z dospělých, dokonce i blízkých, hrůza z dětí.

Školku jsme tedy odložili, měli jsme k tomu možnosti, byla jsem se třetím synem na rodičovské dovolené. Postupem času, kdy vykrystalizovala i diagnóza, nám bylo řečeno, že je dobře, že jsme ho do školky nedali, protože by syn mohl i přestat mluvit.

Obavy z dětí ustoupily jen do té míry, že syn dokáže jít na hřiště, když je tam pár dětí (pár rozumějte opravdu jen dvě - což je v Praze trochu scifi). Rozhodli jsme se společně po poradě s SPC Nautis, že bychom mohli vyzkoušet školku opravdu netradičním zvykacím způsobem.

Sledování budovy školky, navštěvování prázdné chodbičky atd. Jako vše, to s manželem bereme skokově, zkoušíme náročnější variantu a když to nejde, polevíme, případně pak polevujeme tak dlouho až se dostaneme k bodu, který syn zvládne a postupujeme zase vzhůru.

Naučit se držet štětec, je někdy těžká věda.

Vysvětlím na příkladu "cestovní proužek": Cestovní proužek je v podstatě suchý zip, u kterého je obrázek, kterým se momentálně dopravujete (automobil, vlak, autobus, tramvaj apod.). Na proužek dáte přesně tolik puntíků, kolik je zastávek, aby dítě vidělo, jak daleko bude cestovat, každou odjetou zastávku tedy sundáte puntík a dítě vidí jak se cíl přibližuje. Je to velmi důležité, většina autistických dětí neumí počkat, neumí si představit počet apod. Samozřejmě také záleží na mentálních dispozicích dítěte a to, jak je vyzrálé, aby toto pochopilo, opět platí, že ne vše funguje u všech dětí. Náročnější varianta je pak ukazovat počet zastávek pouze na prstech. Tou jsme právě začali a kupodivu to vyšlo. I když stále se snažíme nejezdit moc daleko, protože přítomnost nastupujících a vystupujících lidí syna velmi vyčerpává. To samé přehršel zvuků a pachů, které vnímá.

Po dohodě s moc milou paní ředitelkou mateřské školky pro autistické děti, pro nás jasná volba, i díky tomu, že ten přístup je prostě jiný, jsme zase kousek víc přesvědčení o tom, že to zvládneme. Samozřejmě bychom ale do budoucna byli rádi, kdyby Štěpa zvládl klasickou školku, třeba jen s výpomocí asistentky.

Není to jen přijít, nechat se zapsat a čekat až vás přijmou. Tady jsou pořadníky delší a pohovor o dítěti skýtá hodiny. Zápisky neberou konce. Každé dítko naprosto jiné se svými specifickými potřebami.

Školku jsme chodili sledovat, jsme připravení, na zdi "školkový" režim.

NASTAL TEDY DEN D A MY SE VYPRAVUJEME DO ŠKOLKY.

Spoustu lejster a papírů, sebou různé věci na pohodu, Štěpův deník, fotografie rodiny, oblíbené rozptylující věci, vlastní lahev s pitím, on z jiné nepije (nejen pytlíček s bačkorkama). Školka není zase tak blízko, je celkem z ruky.

Vstáváme před sedmou, vyrážíme po sedmé. Naštěstí se syn těšil a usnul chvilku před půlnocí, tedy je vše v pořádku, obavy, že nebude chtít vyrazit s maminkou jsou ten tam, na to jsme ho dostatečně připravili. Do školky se chodí s maminkama. Sranda věci o tom, jak nechtěl jet oblečený ale jen v trenkách, odmítal si vzít boty a další čupr věci, co rodiče autíků znají, si nechám pro sebe.

Ráno trochu zmatků, jak pojedeme, kdo pojede, kam pojede a kdo koho kam ještě odvede. Pro nás především náročné na čas. Manžel si musí vzít tak jako tak volno v práci. Štěpa je ve školce na zvykání a po celou dobu pobytu je tam se mnou (případně s manželem) a někdo musí hlídat nejmenšího syna.

Na hlavu mi to dali a tak jsem to pak raději serval.

Díky tedy za práci, kterou má, a tak si může upravovat pracovní dobu. Což pak v praxi vypadá tak, že ho skoro nevidím, chodí domů pozdě večer, dělá ve svátky, víkendy.

Jsem z toho tak vybátá a nakonec stojíme společně před dveřmi školky, snad nikdy jsme spolu nebyli nikde sami. Zazvoním a vpustí nás dovnitř, srdce tluče oboum jako o závod. Už minule jsme dostali značku myšičky, a tak si odložíme botičky a jdeme se do další místnůstky převléknout.

Stále syna ujištuji, že je super, že tu jsme. Přijde paní učitelka (která mi na tajňačku oznámí, že ví, jak to Štěpa má a tak byla schovaná, všude je prázdno aby se rozkoukal, žádné nálety ve stylu hurááá, ty jsi tu nový) a jdeme společně do třídy. Tady se dětičky schází postupně až do devíti, někdy i později, nikdo se sem nehrne už v sedm. Štěpa je vykulený ale v mé přítomnosti si sedá vedle mě a je ochotný si s paní učitelkou hrát. Hrají si s vláčky, rovnají řadu, staví vysoké věže z kostek. Bázlivě si prohlíží děti. Ale svým způsobem zapadne, mezi dětmi, co se střídavě točí, nepokojně chodí sem a tam po špičkách a vískají radostí, se objevil on se svým kýváním.

Dětičky, co si nosí svůj předmět zájmu, o který když přijdou, tak přijde záchvat, dětičky, co jen rozhazují předměty kolem sebe, děti, které zhasínají, snaží se najít mámu, děti, co celé hodiny brečí a opakují jednu větu, děti, které nemluví.

Ve školce je maximum osm dětí, paní učitelky a asistentky jsou v hojném počtu a brzy se přesvědčím o tom, že i to je někdy málo.

Štěpa si poměrně rychle vytváří své školkovské rituály, tady sedím, tady stojím - TADY NIKDO NEBUDE! Naštěstí tohle je problém jen Štěpy, a tak se ostatní přizpůsobí a nemají problém. Problém je ale u nás třeba hluk, které děti vydávají a pak chce pryč. Stačí i hudební nástroje ale i proto jsme tady, i tohle je trénink.

Tahle školka je prostě výjimečná, i když si myslíme, že to je fajn, přijdou dny, kdy stojí a mlčí a je "vypnutej", dny, kdy ho rozhodí pláč a nervy dalších dětí (není to pár minut ale pár hodin), jsou to šoky, kdy není nálada a děti si ubližují a sebepoškozují se, i to zkrátka k autismu patří a my všichni s tím musíme umět pracovat a nezhoršit stav.

Pro mne je nadšením především jedna paní učitelka, která veškeré drobné a miniaturní úspěchy dětí prožívá, jako by to byly úspěchy jejich vlastních dětí. Jak dokáže pokřikovat, co které dítě dokázalo, jak je zapálená, jak oznamuje pokrok všem kolem sebe, jak pyšná je na cizí dítko. Tohle přesně jsou ty lidi, které naše autistické děti potřebují, tak plné, emotivní, vstřícné, sdílné.

Do školky chodí i terapeutický pes

Tady děti nemají režim a kdo nezvládá, nezvládá. Tady se řídí strukturou v rámci možností (někdo jede na ABA terapii, znají zasvěcení), když ostatní sedí a zpívají, jsou prostě děti, které i tak běhají dokola, tady nejedí všichni rohlík, tady jsou děti, které jedí JEN lupínky, nebo JEN rohlík. Tady děti pijí výhradně jen vodu, nebo jen čaj, nebo jako Štěpa neumí pít z hrnku a pijí z pítka. Tady děti klidně nejedí sami, i když jsou předškolní, nebo zase jedí stranou od všech, protože neumí jíst společně s ostatními, tady se jí ve vzorcích, tady se jí na záhadné vlně, tady jí každý něco jiného.

Tady respektují i snědenou drátěnku, tady chápou. Tohle je místo, které jsme potřebovali a hledali. Vidím zhruba sedmou návštěvu ve školce, kdy Štěpa stále upadal do deprese a neuměl s nikým komunikovat, respektoval u sebe jen jednu paní učitelku a když přišla jiná na metr blízko, úplně se zasekl. Pak jsem vytáhla trumf, vzala jsem do školky kostýmy hrdinů a zkusila jsem, co to udělá.

Nejdřív to nešlo, ale v průběhu dne jsme se k tomu dostali, všichni Spidermani, Batmani, Supermani a další hrdinové ožili. Pláště a masky, vše k mání, paní učitelky nadšené a Štěpa se ponořil do dění a já viděla, jak vyrůstá jeho území. Tohle jsme přesně potřebovali. Protože jsem mohla být u toho, tak jsem viděla, jak se všichni zapojili do Štěpových místy nesmyslných her, jak bořili a stavěli.

Pořád neumí být Štěpa ve školce sám, ani po měsíci a půl ale zvládáme toho víc a víc. Ve finále to dá a my mu věříme!

Anet

PS: Konečně mám i své chvilky se synem. :* A to je pro mne prostě nejvíc. I když chodíme zatím jen zhruba na 6 hodin týdně, překonali jsme i obavy, že po první návštěvě nám jen oznámí, že už tam byl a víc nepotřebuje.

ČTĚTE TAKÉ:  http://zdravakrasna.blogspot.cz/2017/09/autista-jak-me-mama-vzala-do-kina.html