Vánoce 2019 - aneb nedráždi dýni

Krásný den,

po delší době se opět hlásím a rovnou s prosincovým speciálem z Vánoc. Tak jak to u nás letos probíhalo?

Jako první bych Vám chtěla napsat, že se udál, jak řekl sám manžel: "Zázrak saturnálií." Po několika letech jsem slyšela onu bájnou větu: "Miluju tě." U nás je to věc vzácnější než šafrán a je myšlena tak vážně, že pak máte chuť proskočit oknem. Za deset let jsem jí slyšela možná popáté. Aneb, to bychom měli první dárek. 

Naše Vánoce začali v podstatě výběrem stromku. Stalo se u nás v rodině totiž toliko věcí a velmi těžkých a náročných, že to chtělo alespoň ten velký strom. I jednoho dne zavelel muž: "Letos alespoň dva metry!"

No jistě, řekla jsem si, ty jeho řeči. A vydali jsme se koupit stromek. Poučení z předchozích let, jsme se rozhodli nechat děti při výběru stromku doma. Posilnili jsme se na tuto kratochvíli na místních trzích svařáčkem, zbodli jakési cizokrajné jídlo a k němu dostali svařáček číslo dvě.

No upraveni adekvátně na výběr stromu jsme dorazili na místo. Manžel se okamžitě vrhá na první monstrózní strom a huláká, že tohle je on. Myslím si cosi o bláznech ale on se najednou hrne ještě k většímu stromu, že tenhle bude spíš ten pravý.

No evidentně je o svém dvoumetrovém stromečku přesvědčen, a tak jen pokyvuji, protože takový stromek byl vždy můj sen. Dětem se ale řeklo, že budeme ve spojení a pomocí MMS zpráv komunikujeme, který je ten pravý - chodí reakce jako "Málo zelenej!" "Málo větví!" "Proč fotíš prodavače?"

Nakonec nám prodávající představí ještě větší strom, a i děti píšou "ANO!".

Táhneme ho zuřivě oba s mužem s dostatečným funěním, přeci jen domů to je kilák. Po zhruba třiceti minutách víme, že do našeho pidi kuchyno obýváku ten strom v životě nedáme. Nacpi si do prostoru, co zbývá, o velikosti metr krát metr, dvoumetrovej strom, co má větví, že by z něj bylo na dva stromy.

Odvážně podotknu, že by se mi líbilo mít stromek v ložnici s tím, že bychom přestěhovali na svátky byt. Manžel si klepne na čelo a že mě posadí se stromem na balkón. Po chvíli ale dorazí, že pokud stěhovat, tak na stálo. Během hodiny máme jasno - je týden před Vánoci. Začínáme stěhovat byt.

Idioti. No svět to neviděl a koza nežrala. Bordelu tolik, že bychom potřebovali několik kontejnerů a statečně chodíme s kvanty tříděného odpadu po celé naší pražské části abychom to nepohazovali jen tak někde. Manžel mě vysazuje do kontejnerů at to sešlapu a působíme jako Pat a Mat.

Když po třech dnech zvítězíme, přetáhneme po celém bytě kabely na televizi, doladíme přestavbu gauče z postele a pohovky, přemontujeme několik postelí. Jsme na sebe vážně hrdí. Vánoce můžou začít.

Dárky jsou u nás v pohodě od začátku prosince, a tak stres vytvářelo jen dokoupení stolku pod televizi a plakátu krbového ohně do krbu. I neodpustí si ale manžel, že je třeba abych nakoupila i nějaké mražené výrobky v obalu, co plácnu na pánev, až nakoupím zase nějaké blbé maso, viz předešlé roky. No nadávám jak zjednaná, u masáka mám objednávku vyřízenou už notnou dobu a jsem v klidu. Co furt má?

A pak to vypuká. Den před Štědrým dnem darujeme stůl a naháníme ony lidi, co si pro něj dorazí, zapomenu vyzvednou osiřelé vánoční cukroví, které jsem v zápalu boje objednala, ačkoliv jsem pak napekla několik krabic svého. A statečně vyrážíme na Štědrý den ráno pro maso - no ne moc ráno.

Protože balit dárky v rodině s autistou, který nespí ani když všichni spí, je fakt hokus pokus. Číhám tedy v noci 22. prosince a začínám v půl dvanácté v noci. Končím ve dvě ráno a nemám zdaleka hotovo. A z vesela ve čtyři ráno odcházím do práce.

A dopředu vím, že následující den, kdy má v noci tajně Ježíšek zdobit stromek, bude sakra náročný. Z celého těšení se náš nejmenší rozhodne usnout brzy. V osm. Hurááá, to bychom měli - jenže by se nesmělo stát, že se v půl jedenácté vzbudí a pak straší ještě v jednu ráno. Rozhodneme se jít spát a nařídit budík na šestou ráno a zdobit teda takto.

Spánek rovná se nule, sedření z kůže při raním vstávání zjištujeme, že jedny světýlka na toho obra nestačí a že zdobit ho mohu jedině ze židle. V osm odpadnu na hubu, že jako jdu spát. No ani prd matko.

Musí se vyrazit pro to maso. Jenže nás děti nechtějí pustit, co kdyby náhodou někdo z těch, co nosí dárky přilítl? A my nebyli s tátou doma? U nás se to má totiž tak. Nejstarší má Ježíška, ví ale, že dárky nosí rodiče - nicméně je to hozené tak, že Ježíškové jsou rodiče. Prostřední autista měl loni Santu, protože je pro něj hmatatelnější, ale říkal mu Mikuláš, letos ale věřil už v Ježíška ale měl podobu sněhuláka a nejmenší neví o co jde a stále hlásal, že mu dárky nosí SantoJežíšek s kamarádkou andělem. Aneb jak řekla jedna známá - "Ty vole, jestli k Vám dorazí všichni, bude tam slušně narváno.".

Když dojdeme pro maso, stane se něco, že se manžel celej zleje svařáčkem. "Paní Šámalová nezlobte se ale kuřecí prsa už včera došla, mohu nabídnout mražená krůtí." Ty vole - autisti všude kolem a já jim mám servírovat jiné maso - no nenadělám ted nic. Okej beru. "No a ten suchej salám co jste chtěla už taky není, můžu vám dát už jenom chorizo." Oukej. "No a klobásy, těch jste chtěla sedm ale už mám jen čtyři a jen veganský." Ty vole no mám dost :D Manžel se dusí, já přemýšlím, co je krom zeleniny v mrazáku.

Dostávám jako dárek ale luxusní ovčí sýr a místo jedné zavářky rovnou tři a místo jedné klobásky z Maďarska rovnou čtyři. Co platím ani nevím. Manžel se tlemí, já v duchu kleju. No klasika.

Jdu běhat a letos se snažím příchod Ježíška co nejvíc natáhnout. Celá já. Blbec :D

V poklidu vše nachystám, obléknu děti a letos prvně se nám podaří vydržet až do šesti hodin, než začneme jíst. U jídla mi letos neprasknou šaty a nakonec jíme tak nějak klasicky. Já a manžel klasické menu pro tento večer, na jednom talíři dítěte se povalují jen brambory, na druhém talíři se povaluje řízek a brambory a na třetím pár máslem natřených vek. Aneb když k obědu hrachovku, náš kluk má Pribináčka.

Letos jsme to vychytali a povedlo se mi při oblékání rovnou nachystat všechny dárky, a tudíž po večeři jdeme čekat na přílet kohokoliv všichni. No VŠECHNY dárky. Kdo to čeká?

Najednou zvonečky, světýlka, děti se řítí, všude řev a nadšení. Postupně zjištuji, že ne tak nějak všichni dostávají dárky. Bez dárku je například manžel a některé zásadní také chybí. No jistě!

Tedy akce zet, letos nesypu dárky z jedné strany stromku na druhou ale celou rodinu ženu jako šílenec do kuchyně, že jsme Ježíška a všechny ostatní SantoJežíšky vyplašili a nejsou tu všechny dárky. Děti s očima navrch hlavy s papírem v zubech, uších a za ponožkama, se řítí do kuchyně. Za nimi zmatený manžel. Já hledám zuřivě ve skříních, kam jsem to dala - jakoby nestačilo, že jsem ztratila celý kufr dárků pro příbuzné už před týdnem. Odsypávám nalezené dárky, řítím se do kuchyně, koukám z okna a vyzývám k podívání se do obýváku. Nechávám otevřený balkón, děti ječí. Nakonec to ještě bude dobrodružství jako BRNO.

Brečím dojetím, dárky lítají. Děti bojkotují koledy a komentují jejich texty. Manžel jásá, jaká jsem šikovná, že jsem vychytala knížku, co si přál, aniž by jí měl na seznamu a já brečím, co za dárek mi dal on.

Druhý den pak čekáme na mé rodiče, kteří u nás mají spát. Pro ně jsem chtěla velké Vánoce, protože život se prostě čas od času s někým nesere a u nás v rodině se to prostě na nějakou dobu zaseklo, a ne a ne se to někam odrazit.

Upřímnost našich dětí pak nezná meze. "Štěpa se nebude fotit, protože jste mu nedali dobrý dárky." No stane se. Později nám vysvětlí, že nechápe, proč někdo dostává dárky, které nechtěl, že prý stačí ty věci, co si přeješ, on chtěl jednu velkou a dvě malé a nechápe, proč měl ty další.

I to ho dokázalo pod dalšími stromečky rozbrečet. Autismus prostě dělá svět naprosto jiným.

S mamkou pak mírně odvařené a opojené několika lahvemi Prosseca a Aperolu pak vyrážíme s lahví medoviny na tradiční Rybovu mši. Padáme tam vedrem na hubu a jak říkal táta: "V Praze maj fakt vše jinak, i v kostele jim topí!" Natáčíme se na selfie tyč, blbneme a snažíme se rozrazit všechno to špatné. Poprvé letos chystáme všichni i místa pro toho, kdo s námi nemůže být fyzicky přítomen, ačkoliv by mohl.

Večer nadále pokračuje vesele a ráno mě manžel budí s tím, jestli bych jim vedle neměla hodit nějaké prášky na bolení hlavy. Odpovídám, že naši nejsou žádný blbci a tyhle věci mají svoje at dál spí.

Děti si to ale užily, celou noc s námi hrály stolní a karetní hry a mohly se uchechtávat dědečkovi co popojížděl na dětské koloběžce a vyřvával kovbojská hesla. Ráno jen konstatuji, že párty dobrá, že stromeček stojí, a tak to byla pohoda, co proběhla ve vší počestnosti. (Odpadlé vršky sklenek od nožiček zapíchlé v květináči vem čert.)

Následují dva dny práce, noviny jsou neúprosné a také povalování o samotě s dětmi. Když si tak ležím na gauči, manžel prohlásí, že už bych měla zavřít otvor (rozuměj pusu), protože se mi nějak rozjelo břicho. Podívám se směrem k němu a zjistím, že jeho obvykle těhotný pupek se rozjel do tvaru neobvyklé dýně. Prohlásím, že má co říkat a dál si cpu bachor. Dýně se najednou zvedne a šourá se k váze.

"Je to dobrý." Hlásí. "Plus mínus deset kilo, stále v normálu." Zajímavé.

Nadšení z nás sálá, a tak odjíždíme směr další příbuzní kde nakonec potkáváme sníh. Jdeme tedy na kopec a užijeme si i koulovačky a sánkovačky.

Pak ještě dorazí jeden dědeček a máme tu Silvestrovský večer. Cpu se do erotického prádélka, co jsem si na tuto chvilku pořídila a zjištuji, že dýní máme v rodině trochu víc, než se čekalo. No doufejme, že v blikání stromečku, tmě, světle svíček a opojení z přiblbé televizní zábavy to bude stačit.

Sexu a Novému/novému roku - zdar.

Anet

PS: Oba jsme stihli i skrze volno pouhé tři dny přečíst dvě knihy.