Máma trapka, táta trapák

Krásný den,

zpozorněte vy, kdož chcete kvalitní antikoncepci a také vy, kteří máte doma nastražené kostky Lega. Ty malé pestrobarevné ve tmě číhající potvory, tiše vyčkávající na vaše rozespalé nohy.

S každým dítětem roste pravděpodobnost, že se už nedostanete z jejich dosahu. Pokud máte rodinné příslušníky z věkové kategorie babička a dědeček daleko, hrozí to ještě o trochu víc. Pokud máte děti s jakýmkoliv hendikepem, máte jasný obraz toho, jak strávíte zbytek života.

My jsme se s mužem ale tak dlouho hledali až jsme se našli. Tedy naděje umírá až poslední, a tak společně v řevu našich milovaných kopií nás dvou, sníme o některých věcech:

- o tom jak se jednou v klidu vykadíme
- o tom, jak nám nikdo nepoleze do vany, nebo nám u toho nehodí do obličeje botu
- o tom, že si nešlápneme 365 x v roce na jakýkoliv předmět, který jsme si rozhodně na zem sami neodložili
- o tom, že kdesi v horách leží opuštěná chata, kde se jednoho krásného dne probudíme
- o tom, že v nebi se jen spí, čte, pije víno a nedojídají se jen rozplizlé zbytky čehosi z koberce aby se ušetřilo
- o tom, že se vám stále nelepí nohy a ruce ke všemu na co sáhnete
- o tom, že budeme spolu sami

V podstatě bych byla schopná vytvořit materiál na roli kuchyňských útěrek, ale nebudu vás tím obtěžovat. Zastavíme se u posledního bodu.

Matka na tripu: Pyreneje - IV. část

Krásný den,

dneska jsme vstávali velice brzo - tedy ne s ohledem na mne, ale s ohledem na mé hostitele. Uděláme si snídani a přichystáme svačiny do batohů. Tady mám jedno velké plus, nemám batoh a tedy si nic krom fotoaparátu jako dělo nenesu (jo pak ještě kapesníky a telefon).

Jedeme do Pyrenejí a budeme se šinout nahoru ke Třem seňorům (2175 metrů nadmořské výšky). Večer jsem nad tím mávla rukou a nadšeně pokývala. Ráno to tak nadějně nevidím.

Manželovi jsem kladla na srdce, aby zjistil, jestli se pohrneme do nějakých kopců a co mám mít případně za oblečení a za boty, odpovědí nám bylo, že mi stačí žabky do města a tenisky.

Nu což, ráno tedy vyrážím v tričku, džínách, teniskách a v mikče. Když se rozhlédnu po místnosti, kde se válí obří turistické boty, hůlky a batohy, začnu se drbat za uchem, protože tady mi něco nesedí.

Cílová stanice - dětský autismus

Krásný den,

tak nastal ten den. Den, kdy jsme absolvovali úplně poslední bod cesty za správnou diagnózou našeho syna.

Dneska je to téměř přesně na den dva roky (říjen 2016), kdy jsem bouchla do stolu s tím, že TOHLE chování není normální, že TOHLE se nespraví, že TOHLE se už s věkem opravdu nesrovná. Tenkrát jsem poslala dva totožné emaily, jeden naší pediatričce a jeden dětské psychiatričce nejstaršího syna.

Dodnes mě to celé děsí, to, že nemáte žádné srovnání a že vám divné chování vašeho dítěte přijde normální, protože nevíte, co je divné, když se vaše první dítě divně chovalo neustále a má své poruchy a potíže. Vlastně i z tohoto plyne, že vlastně nic není normální, protože kdo to definuje, když to nemá ani svou hranici a nikdo nevíme, co je normální?

Matka na tripu: Carcassonne - III. část

Krásný den,

máme tu třetí díl o mém výletu. Máme teď zase trochu více napilno a vše pro vás a pro sebe do budoucna postupně sepisuji.

Tak pojďme se vrátit do jednoho bytečku v Toulouse rovnou k snídaňovému stolu. Už jsme řešili obědy ve Francii a večeře a dneska to bude trochu o snídani. Já jsem zvyklá doma sežrat tak trochu zbytky co upustí děti a ano, sežrat, ne obyčejně sníst, protože je to většinou v poklusu. Když jsem ráno v práci a přepadne mě hlad, kolikrát hrábnu do tašky nebo kapsy a najdu cosi olezlého, co prostě spolknu.

Ne, že bych na to byla nějak hrdá ale i proto mě tak strašně nadchlo tohle stolování. Plný stůl různých muslli, granoly, šunky, sýrů, zeleniny a ovoce. Čaje a káva a klid! Tady nemají televizi, ba ani rádio, a tak snídáte za ruchu klidné ulice a povídáme si. Po snídani se ohákneme a vyrazíme směr výlet.