Dětské lásky - bolí rozchod?

Krásný den,

protože jsem se rozhodla psát nějaké články také o našem kloučkovi, aby si je mohl někdo dohledat jak to asi tak chodí s emocemi a dalšími věcmi u Tourettova syndroma u dětí, vytáhla jsem ze šuplíku jednu z epizod, co nás zvláštním způsobem velmi poznamenala a ukázala nám, jak to asi jednou bude náročné.

Náš kluk je modrookej, špinavej blondáček.. Září vtipem, a když je "pod léky" umí být báječný společník a velmi společenský. (než jsme léčbu odsouhlasili, protože jsme se lékům co nejdéle bránili, byl kluk velmi uplakané stvoření, které se neumělo zapojit do hry, stále jen postával v pozadí, na hřišti trpělivě vyčkával, až všichni odejdou a až pak si začal hrát a podobně)

Ve školce, kdy jsme ještě jen tak okrajově tušili a vše si omlouvali živostí, se zamiloval. Velice a hluboce, tak jak to jen dítě dokáže. Dokonce nám předvedl, že z rodiny má odkoukaný určitý vzorec chování. JEDEN MUŽ A JEDNA ŽENA. Jak mám jednou někoho rád, tak ho mám prostě rád, to se přeci nedá měnit, vy s tátou taky přeci máte sebe.

Láska jako trám, malé dárečky z výletů, kytička na konci roku, společné fotografie a vesměs vše opětované. Pak přišlo odloučení. Školní docházka a pražské děti se nám rozkutálely po více školách.

Do třídy s ním šla ale i dívka, která si na něj dělala zálusk už delší dobu (jediné dítko které znal i ze školky). Všichni to známe, to dětské nevinné uhánění. Jak se naučí psát, tak psaníčka, sešity a srdíčka. Dokonce nápisy MYLUJU TĚ..

(o našich obavách jak přijme novou školu a nové děti se rozepisovat nebudu, byly to prázdniny plné obav)

A protože se na ní se stále vzrůstající nervozitou ze všeho nového upnul, a ona tak nějak i na něj, vytvořili spolu nerozlučnou dvojku. A uplynul první školní rok, který šel v rytmu neustálého vymýšlení situací, co asi slečna dělá přes prázdniny, jak to jednou bude až spolu budou bydlet, a co by si měla vzít na sebe, až se jednou vezmou. VŠE NÁS NECHÁVALO CHLADNÝMI.. Je to přece dětská láska a my se radovali, že je to zase něco trochu normálního.

Až do chvíle, kdy přišel domů a zhroutil se hned v chodbě jak domeček z karet. Netušila jsem co se děje a on jen brečel a brečel a protáčel, koulel těma svýma modrýma očima do všech stran, škubal sebou a neutišitelně plakal. Dlouhééé minuty a nakonec to přišlo: ONA MĚ MAMI ODKOPLA

Tak strašná věta, kterou následovalo: PROČ? VŽDYT JSEM JÍ DÁVAL VŠECHNO, POMÁHAL JÍ A PŘINESL JSEM JÍ I PRSTÝNEK!!

V první chvíli se mi chtělo i smát, však je to jen dítě. Oni jsou děti, ale když jsem viděla tu neuvěřitelnou bolest v jeho očích, bylo mi do pláče taky. Takhle moc to bolí pubertáka ne osmileté dítě proboha. Potoky slz se valily a neměly konce a pak si zalezl do postele a odmítal vylézt. Trvalo to hodiny, seděla jsem u postele, mladší syn byl zmatenej. Nemohly jsme ho dostat do školy, spadlo to na něj jako deka a už přišlo jen: CHCI UMŘÍT


Den jsme ho nechali doma, utrápení, co se vlastně děje, jak se zachovat.. (nikdo nám neřekl jak se v takové situaci chovat a beznaděj se plížila po bytě) Vzala jsem to nakonec po holčičím, vytáhla jsem ho na nákupy a koupila mu tričko, dala mu zmrzlinu, vzala ho na pizzu. (ano našeho jedlíka s nechutenstvím, takže jsem nakonec snědla vše sama :D)

Ve škole jsme informovali paní učitelku o situaci, a pak jen sledovali bolestné výrazy po příchodech ze školy, jak si ona slečna našla někoho jinýho. Nicméně vše mělo po pár týdnech pokračování v tom klasickém vztahovém osudu, co mají pubertáci. Ona dívčina se k němu "vrátila". Bojovně jsme vysvětlovali, že to není správné, že mu zase odejde. A za pár dní se nám celá akce opakovala..

V té době jsme ještě byli v čekací době na psychiatrii. Říkala jsem si, jak moc si i tak malé děti umí hrát s city druhých. Jak strašně dospělý dnes jsou, jak jim možná i my krademe dětství přehnanými nároky. A především jsme se vyděsili. Jak to asi bude vypadat v hormonálně rozbouřené pubertě?

Nebo bude ze strachu a obav po této situaci stále jen sám? I po roce nám řekne, že nikdy nezapomene na to, jaké holky jsou a umí odkopnout. A že si pamatuje neuvěřitelnou spoustu situací i roky zpět..

A tak můžeme jen doufat, že tak velký bolestný okamžik tu byl jen jednou..

Anet