dneska bych tu měla článek, který je trochu netradiční ale poslední dobou jsem cítila ohromný tlak někde v sobě, že je třeba ho napsat. Ukázat některým lidem, že mít postižené dítě není konec světa a že útoky na téma "A proč máte proboha další!", nejsou vhodné.
Dnešní článek nebude jen má zkušenost ale osobní pohledy více jak několik desítek maminek a tatínků, které se musely postavit před rozhodnutí, mít nebo nemít další dítě. (případně zkrátka a dobře mají výjimečné dítě doma v kombinaci se zdravým)
Přemýšleli jste také někdy nad tím, že i když má rodina více postižených dětí, že to nejmladší mohlo být impulsem k tomu, aby se diagnózy vlastně odhalily? I to se může stát, můžete být rodičem dvou dětí, které mají své mouchy, ale nemusí to být tak znatelné, nic si nepřipouštíte, žádný lékař podezření nevysloví a až třetí dítko je třeba natolik odlišné, že se spustí kolotoč, kdy diagnóza přichází jedna za druhou. Najednou máte totiž srovnání a není dnes výjimkou, že se všichni ohání větami jako "Však on to dožene." "Kluci jsou pomalejší." "Dejte tomu čas..."
A co potom? Své děti nejspíš po vodě v košíku nepošlete.
Představte si situaci, že máte jakkoliv hendikepované dítě, ať už mentálně, psychicky, fyzicky, či kombinovaně, váš život je neustálý kolotoč a stereotyp a vlastně nezbývá ani prostor pro něco svěžího a nového. Pro tu energii a pro tu radost, která by vás hnala dál. Kolikrát zauvažujete o tom, že byste rádi měli další miminko, ale máte strach, leckdy se nezdaří již těhotenství, někdy je chyba u porodu, někdy čekáte dlouhé roky, než se vůbec něco objeví a vypluje na povrch.
Velice často se stává, že pokud postižení není psychického charakteru, kde se často spouštěč, či vlastně důvod nezná, doporučí mít další dítko i samotní lékaři.
Ptáte se proč? Jednoduše z toho důvodu, že to celou rodinu neskutečně pozvedne, není to jen klišé, že mají pro co žít, tak to vůbec není, ale mají jak pro sebe, tak pro hendikepovaného sourozence obrovský hnací motor. Velká spousta maminek vidí ve zdravém dítku, obrovskou tažnou sílu.
Má to ale i své nevýhody, vidíte mnohem více a mnohem častěji ty hluboké a často propastné rozdíly a čím rychleji čas utíká, tím více rozdílů vidíte. Když o dva roky mladší sourozenec nakrmí toho staršího, může se to leckomu zdát roztomilé a krásné, ale na druhou stranu pro matku či taťku, to může být i skličující a smutné.
Co víc, je tu to obrovské hlodání svědomí, jestli se všem dětem věnujeme dostatečně. Postižené dítko potřebuje mnoho péče, a ještě víc pozornosti a neustále rozvíjet a učit i naprosté drobnosti, a tak se zdravý jedinec může ocitnout trochu jako samorost - ale tohle řeší snad každá máma i s kupou zdravých dětí, vždy je ten jeden tak trochu upřednostnován.
Výhodou je, že můžete s "normálnějšími" dětmi zažívat to krásné a normální. První lásky, rozchody, kroužky, zájmy, sporty - vidíte je na besídce, na karnevalu s nimi tančíte u Šmoulí písničky a tak nějak máte možnost se cítit OBYČEJNĚ.
Jste psychicky srovnaní a obrovsky vás to nabíjí.
Velmi diskutované téma je pak zdravý sourozenec v případě, že tu bude někdo, kdo se pak jednou alespon částečně postará. A tady jsou různé názory, nikdy bychom neměli chtít, aby zůstalo znevýhodněné dítě "na krku" zdravému, ale což, není to na nich samotných? Zda budou chtít se postarat, nebo zda budou do ústavu, stacionáře atd. nosit pytlík sušenek svému sourozenci? Však není nic horšího než zůstat úplně sám.
Jak to potom vnímá sourozenec? Věřím, že může být období, kdy mu závidí více péče, i my sami jsme toho byli svědkem a museli nastalou situaci řešit. Jenže nakonec je to právě ten bratr, který často dokáže mnohem lépe vycítit, co si situace žádá a mnohokrát nám pomohl z šílené situace. Nicméně je pro něj situace určitě psychicky náročná, takové dítě asi předčasně vyzraje. Je třeba mu věnovat spoustu času, a protože ho potřebujete tak moc, nezbývá než ten čas začít krást.
Doporučuji velmi emotivní videoklip Terezky (píseň je celkově její tvorba), sestry Dorotky s poruchou autistického spektra, rodinu můžete také znát z celovečerního dokumentu Děti úplňku.
V neposlední řadě, nikdy nevíme, co se může stát, a i postižení sourozenci si mohou mnohé dát a posouvat se dopředu, navíc mívají tak neskutečně čisté vztahy mezi sebou. Ale i zde můžeme najít výjimky, což je ale i vztahů mezi zdravými jedinci.
Mnoho poruch a nemocí se dozvíme až mnohem později, co už máme víc dětí na světě, nebo již jsou na cestě.. Strach, že se může něco stát, je obrovský, dítě neustále hlídáte, kontrolujete a číháte, kde je jaká odlišnost a jinakost. Nemáte srovnání, předchozí děti jsou jiné a kdo ví, co je vlastně normální a běžné, pokud to bereme jako raný vývoj.
Navíc mnohé hendikepy mohou přijít po nečekaných událostech jako jsou autonehody a jiné a vy jako nezúčastněný divák, nemůžete soudit.
V každém případě, neberte nám možnost se radovat z maličkostí a obyčejných okamžiků i my si je zasloužíme, vědět, jak naplňující je zajít si s dítětem do kina, jaké je vybírat šaty na ples, jak zní hlas a první smích, jaké jsou ty první pokroky, pokud jsou v době, kdy je to běžné a "dle tabulek".
Stejně tak je důležité mít v blízkosti "zdravé" rodiny, ačkoliv to může být velmi těžké, především pro rodiče, protože vidí rozdíly mezi dětmi, nicméně "postiženému" dítku, to může velmi pomáhat, více o rozvoji vztahů zde: Proč je důležité mít zdravé kamarády?
Co si budeme povídat, děti rozdíly nedělají, to my dospělý stále škatulkujeme, děti se přirozeně zapojí do hry.
Všichni do jednoho je milujeme, život je těžší, náročnější, ale vybrali jsme si to? Jen se snažíme své životy žít nejlépe jak umíme, každou situace stokrát převrátíme, zda to tak je dobré pro všechny členy rodiny a možná ani nevíte, že zvažujeme i celé okolí, sousedy, školy, myslíme tak hodně do budoucna, že je to pro někoho až nepředstavitelné.
Každý dokáže šmahem odsoudit a sám vynášet rozsudky ale dokud před některými rozhodnutími nestojíte, tak je nejste schopni objektivně posoudit. Je to vlastně podobné jako tvrdit, že víte, jak bolí zlomená noha, když vás do nohy tak maximálně kousl komár.
Anet
Žádné komentáře:
Okomentovat