Krásný den,
po delší době se opět hlásím a rovnou s prosincovým speciálem z Vánoc. Tak jak to u nás letos probíhalo?
Jako první bych Vám chtěla napsat, že se udál, jak řekl sám manžel: "Zázrak saturnálií." Po několika letech jsem slyšela onu bájnou větu: "Miluju tě." U nás je to věc vzácnější než šafrán a je myšlena tak vážně, že pak máte chuť proskočit oknem. Za deset let jsem jí slyšela možná popáté. Aneb, to bychom měli první dárek.
Naše Vánoce začali v podstatě výběrem stromku. Stalo se u nás v rodině totiž toliko věcí a velmi těžkých a náročných, že to chtělo alespoň ten velký strom. I jednoho dne zavelel muž: "Letos alespoň dva metry!"
No jistě, řekla jsem si, ty jeho řeči. A vydali jsme se koupit stromek. Poučení z předchozích let, jsme se rozhodli nechat děti při výběru stromku doma. Posilnili jsme se na tuto kratochvíli na místních trzích svařáčkem, zbodli jakési cizokrajné jídlo a k němu dostali svařáček číslo dvě.
Zdravá a krásná...
"Dokud chodím spát unavená, žiju život naplno." Maminka tří dětí s věčně poblinkaným tričkem, bojující s autismem a dalšími diagnózami svých dětí. Fitness trenérka pro svou potřebu a člen týmu "30ti denní výzvy", jež kolísavě dle psychiky bojuje s kilogramy. Vášnivá čtenářka, nadšenec a tvořivá dušička, co ráda předá své zkušenosti s hubnutím ale i jinými překážkami dál.
úterý 31. prosince 2019
neděle 18. srpna 2019
Autista - Jak jsem objal bráchu
Krásný den,
kdysi jsem napsala článek o tom, jak šel autista "dokina". Článek zde Měl úspěch, protože byl napsaný trochu jinak - z pohledu dítěte, mnou vymyšleného pohledu našeho autisty a protože zase přišel zlomový životní okamžik, rozhodla jsem se ho zase pojmout trochu očima dítěte, které jsou stále jen očima matky.
Před třemi lety:
Nenávidím, když na mě sahají. Nesnáším, když se mě dotýkají. Vadí mi, když se ke mě jen přiblíží, jejich pachy, doteky, zvuky co vydávají, jak se pohybují. Nevyzpytatelně se tváří. Způsobují bolest jen nepatrnými maličkostmi. Oblečou mi kalhoty a ty mají uvnitř různé bolavé věci. Na tričku jsou cedulky, vše škrábe, lechtá - tak strašně to bolí. Často kvůli tomu brečím a pak je to ještě horší.
kdysi jsem napsala článek o tom, jak šel autista "dokina". Článek zde Měl úspěch, protože byl napsaný trochu jinak - z pohledu dítěte, mnou vymyšleného pohledu našeho autisty a protože zase přišel zlomový životní okamžik, rozhodla jsem se ho zase pojmout trochu očima dítěte, které jsou stále jen očima matky.
Před třemi lety:
Nenávidím, když na mě sahají. Nesnáším, když se mě dotýkají. Vadí mi, když se ke mě jen přiblíží, jejich pachy, doteky, zvuky co vydávají, jak se pohybují. Nevyzpytatelně se tváří. Způsobují bolest jen nepatrnými maličkostmi. Oblečou mi kalhoty a ty mají uvnitř různé bolavé věci. Na tričku jsou cedulky, vše škrábe, lechtá - tak strašně to bolí. Často kvůli tomu brečím a pak je to ještě horší.
úterý 16. července 2019
Recenze - První a poslední fitness kniha: Andy Pavelcová
Krásný den,
dlouhá pauza a nakupených spoustu restů, nejen, že jsem ve fázi cvičení nového programu od FitFab a to FitFab Well, ale také dočítám horu knížek, které jsem si zuřivě pořídila na léto.
Sportovní knihy, knihy o výživě - téma věčné a vděčné, především v posledních pár letech, kdy zdravá strava a pohyb pohlcuje obýváky i českých rodin a snažíme se konečně trochu se sebou něco dělat, nebo se alespon zajímat o to, jak být příkladem pro své další generace.
Jaká je tedy prvotina autorky několika cvičebních programů FitFab?
dlouhá pauza a nakupených spoustu restů, nejen, že jsem ve fázi cvičení nového programu od FitFab a to FitFab Well, ale také dočítám horu knížek, které jsem si zuřivě pořídila na léto.
Sportovní knihy, knihy o výživě - téma věčné a vděčné, především v posledních pár letech, kdy zdravá strava a pohyb pohlcuje obýváky i českých rodin a snažíme se konečně trochu se sebou něco dělat, nebo se alespon zajímat o to, jak být příkladem pro své další generace.
Jaká je tedy prvotina autorky několika cvičebních programů FitFab?
čtvrtek 2. května 2019
S autismem více než dva roky
Krásný den,
už je to dlouho, dva a půl roku, co se k nám vecpala nevítaná ale pořádná vtěrka "autismus". Nikdo o ní nestál, téměř o ní nevěděl a ona si sem vlezla, zabydlela se a ovlivnila v našem životě naprosto všechno.
Asi nikdo nám nevymaže z paměti ty otřesné noci, dny, záchvaty, pocity bezmoci, paniky, strachu a myšlenky na to, že si vezmete peněženku, doklady a už se sem nevrátíte. Jasně, je to něco, co si kdekdo neumí představit - "Jak ona na to může jen myslet?" - věřte ale, že někdy to bylo tak strašně náročné, že myšlenka na útěk byla opravdu všudypřítomná.
Můj muž jednou říkal, když jsme přijeli z nákupu domů, že myslel, že zastaví, uteče do pole a nikdy se nevrátí. Oni vzadu tak strašně řvali, moc hluku, moc ticha, moc světla, venku lidi, auta - ten se hýbe, ten ne - soustředte se na řízení v Praze.
už je to dlouho, dva a půl roku, co se k nám vecpala nevítaná ale pořádná vtěrka "autismus". Nikdo o ní nestál, téměř o ní nevěděl a ona si sem vlezla, zabydlela se a ovlivnila v našem životě naprosto všechno.
Asi nikdo nám nevymaže z paměti ty otřesné noci, dny, záchvaty, pocity bezmoci, paniky, strachu a myšlenky na to, že si vezmete peněženku, doklady a už se sem nevrátíte. Jasně, je to něco, co si kdekdo neumí představit - "Jak ona na to může jen myslet?" - věřte ale, že někdy to bylo tak strašně náročné, že myšlenka na útěk byla opravdu všudypřítomná.
Můj muž jednou říkal, když jsme přijeli z nákupu domů, že myslel, že zastaví, uteče do pole a nikdy se nevrátí. Oni vzadu tak strašně řvali, moc hluku, moc ticha, moc světla, venku lidi, auta - ten se hýbe, ten ne - soustředte se na řízení v Praze.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)