jestli byly knihy, které mě zasáhly, tak jich nebylo zase tak moc. Nedávno jsem dočetla knihu Růže pro Algernon a tolik smutku a rozčarování jsem dlouho u čtení knihy nepocítila. Jsou takové, co mě rozčílí, nebo vyděsí, případně jsem nadšená, ale smutek se objeví málokdy. Otázky kolem psychiky se nás ted velmi týkají a tak když jsem viděla, že bude vydána kniha o autismu, rodičovství a hře Minecraft, když se nás všechny tři aspekty knihy týkají, neváhala jsem.
O čem je řeč?
 |
| Originální popisek knihy: "Alex svou ženu Jody miluje, ale zapomněl, jak jí to dát najevo. Zbožňuje i svého autistického syna, ale ani za mák mu nerozumí. Sam je plný překvapení a svět je pro něj hádanka, kterou bez pomoci nedokáže rozluštit. Až díky hraní Minecraftu pro sebe otec se synem najdou společný prostor, v němž se začnou lépe poznávat a navzájem se chápat. Dokáže se rozpadlá rodina kousek po kousku, kostku po kostce dát znovu dohromady?" |
Kdo je autor knihy Keith Stuart?
Novinář deníku The Guardian, kde píše hlavně o počítačových hrách. Dřív přispíval do herního časopisu Edge a publikoval články o digitálním a interaktivním umění v časopisu Frieze. Ve svém psaní se věnuje také umění, hudbě, filmu a dalším médiím. Žije v Anglii a je ženatý, se svou ženou vychovává dva syny, z nichž jeden trpí poruchou autistického spektra. Kniha je jeho prvotinou a je psána především z vlastní zkušenosti, nyní autor pracuje na své druhé knize. Kluk z kostek se dočkal velkého úspěchu a nyní se překládá do pětadvaceti jazyků.
OBSAH KNIHY:
Mám doma tři kluky a z toho jsou dva takový kluci z kostek. Minecraft u nás celkem frčí už několik let. Znám tedy moc dobře ten pocit, kdy se dítě nezastaví a stále "mele" o herním světě z kostiček. Víme kdo je "Noč" a že postel vyrobíme tak, že porazíme ovečku. Plakáty a mraky knih, které doma máme, ze světa plného výbušných Creeperů. A ta výbušnost u nás doma umí nabrat i velmi reálných rozměrů.
I když se v knize opravdu velmi probírá hra, vše je vysvětleno opravdu srozumitelně a nemělo by vadit ani těm, jež o hře v životě neslyšeli.
Ale pojdme k tomu, o čem kniha vlastně je. Alex musí odejít od své ženy, protože jejich vztah je velmi narušen. Mají syna, kterému byl diagnostikován autismus a především on se nedokáže sžít jak s diagnózou, tak se samotným synem. Je stále plný strachu a obav. Protože vím jaké to je, a často jsem se uměla vžít do jistých situací, živě jsem si představovala jeho odhodlání a zároveň stažení všech orgánů z obav. Nenávist k okolí kvůli drobnostem, které obyčejní smrtelníci nikdy nemohou pochopit, ale pro vás jsou zlomovými okamžiky dne a další pocity.
Kniha není jen o autismu a Minecraftu, ale je i o dalších vztazích. O vztazích nejlepšího přítele Dana. O Alexově vztahu s rodinou, s matkou a sestrou, který je narušený od smrti jeho bratra. Je o terapii. O všedních problémech, které taková "autistická" rodina prožívá. Ale i o potížích, které může mít jiná rodina se čtyřmi zdravými dětmi. O tom, že cestu zpátky může najít kdokoliv, ale i o obrovské naději, o nadšení, o radosti z maličkostí, a hlavně o osmiletém Samovi.
K závěru jsem opravdu ronila slzy a prožívala tu nesmírnou radost s hlavními postavami.
Kniha je předvídatelná, jsou tam jistá místa, kde si hned uvědomíte, co se bude dál dít a jak bude kdo postupovat, ale nenaruší to děj, už prostě chcete vědět, jak to skončí. Nevím, jak moc by tato předvídatelnost odradila čtenáře, jež nemají "nemocné" dítě, pro mne ale měla kniha velkou hodnotu. Nejsme v tom sami.
Pokud chcete vědět, jak taková rodina žije a co je může trápit, opravdu doporučuji a nemusíte se bát, že byste byli zaplaveni přílišnými odbornými informacemi. Pokud jste rodičem dítěte s PAS (porucha autistického spektra), doporučuji ještě více.
Kluka z kostek si zamilujete a zhltnete, v případě, že máte čas, za pár dní.
Ukázka:
Když pak přešel na pevnou stravu, rychle si vytvořil velmi specifické jídelní preference. Dobrovolně jedl jednu konkrétní bio přesnídávku jedné konkrétní značky a jenom jednu konkrétní příchuť a my se tolik báli, že jí přestanou vyrábět, že jsme nakoupili dvě sě skleniček a uskladnili je v kůlně na zahradě. Mezitím nás ostatní zahlcovali dobře míněnými, ale pěkně otravnými radami:
"Zkoušeli jste zeleninu krájet na špalíčky?"
"Zkoušeli jste mu dávat jídlo v misce místo na talíři?"
"Zkoušeli jste to jídlo servírovat nějak vtipně?"
Vždycky jsme se jen usmáli a poděkovali jim za skvělou radu, kterou jsme už zkoušeli tolikrát - třeba tehdy, když jsem plátek šunky, dvě olivy a řervenou papriku naaranžoval do překvapivě přesné napodobeniny prasátka Peppy (bohužel nakonec absolvovalo neplánovaný dramatický let kuchyní).
...
Žádné komentáře:
Okomentovat