pátek 5. února 2016

Rozhovor s Ellou - ANOREXIE, můj boj ještě neskončil

Krásný den,

už jednou jsme tu PPP měli, a to konkrétně bulimii, rozhovor jste si mohli přečíst zde: http://zdravakrasna.blogspot.cz/2016/01/rozhovor-s-pavlou-bulimie-s-ni-po-ni.html  Náhoda tomu ale chtěla, abych našla slečnu, která má za sebou boj, který ale prozatím neskončil, i s druhou nejčastější chorobou. I toto může svědčit o tom, že to není nic nadpozemského, ale i nemoce duše jsou stále kolem nás a častější, než si myslíme.

Elišku jsem potkala na skupince s blogery, tak nějak jsem se podívala na facebook, a první co jsem viděla, byly cíle na rok 2016, normálně na takové články nijak zvlášť neklikám, ale tady jsem klikla. Chvilička čtení a pak jsem narazila na to slovo - ANOREXIE. Bylo tam, a bylo po celém blogu, skrývalo se i v názvu blogu. (kdysi to býval jeden z těch "proana" blogů, pro ty jež by nevěděli o co jde, tento druh blogů jsou spřátelené dívky, jež podporují anorexii jako svou "kamarádku", sdílejí spolu různé triky jak dát kila dolů a podobně, mezi nimi je také populární ana jídelníček, kdy se jí max 500kcal jednou týdně, v týdnu jsou také dny hladovění a různé stoupající hodnoty, jídelníček je sestaven např. na měsíc).

Pročetla jsem jeden článek, dva, tři - zastavil se mi dech a oslovila jsem Elišku, zda by se mnou neudělala rozhovor. Dáme vědět dalším děvčatům, kam to může vést.

Eliška už rozhovorů pár udělala, také se snaží co nejvíce zasadit o to, aby pomáhala v boji s touto nemocí a částečně to pomáhá také jí samotné. Na svém blogu uveřejnila i rozhovory s dívkami, které měly/mají PPP. Povídám si s ní chvilku a už ted vím, že jí nemoc hodně posunula ve věku, nemluví jako dívky běžných starostí. Číší z ní jakási dospělost a mnoho zkušeností, možná smutek ale také odhodlání. Eliška se dostala až na váhu 32-33kg, má za sebou boj o život, útěk z léčebny a mnoho dalších životních pádů, ovšem nezáleží na tom, kolikrát spadneme, ale kolikrát se dokážeme zvednout.

"Anorexie - (anorexie nervosa) z řečtiny zbavení se chuti. Duševní nemoc spočívající v odmítání potravy a zkreslené představě o svém těle. Často začíná jako reakce na nějakou životní situaci či událost, se kterou se jedinec nedokáže vyrovnat (přechody na školy, rozvod rodičů atd.) Anorexií velmi často trpí dívky z uměleckých či sportovních odvětví, chtějí mít výsledky, ačkoliv je to paradox, protože v těchto odvětvích musí být žena velmi silná a ne křehkou hromádkou. Snižování váhy odmítáním potravy ale i tekutin, velmi časté cvičení a pohyb, užívání diuretik, anorektik. To však často vede i k extrémům, kdy dívky pro zahnání hladu jí vatu."

Jak Eliška prochází svou cestu?


ODKUD POCHÁZÍŠ A KDO VLASTNĚ JSI?
Jsem 16ti letá studentka střední pedagogické školy, věnuji se blogování a pocházím z Brna. (poznámka: skromně se nepochlubila, že dostala nabídku na napsání knížky pro děti, také nabídku od modelingové agentury, o níž si ale zjistila, že podporuje extrémní hubenost, dokonce i přes její velmi nízkou váhu a míry, byli v agentuře naprosto nadšení, Eliška tuto nabídku odmítla)
 
JAKÉ BYLO TVÉ DĚTSTVÍ OHLEDNĚ SPORTU A STRAVOVÁNÍ?
Mé dětství bylo ohledně sportu a stravování naprosto normální a běžné.
 
TRPÍ V RODINĚ NĚKDO NADVÁHOU, ČI SPORTUJE NĚKDO PRAVIDELNĚ?
U nás v rodině se sportuje pravidelně, ale rozhodně ne nějak extrémně. Nadváhou trpí babička, jinak nikdo.
 
DRŽEL NĚKDO V RODINĚ NĚKDY DIETY, KTERÉ BY TĚ ČÁSTEČNĚ VEDLY K PPP?
Ne.

KDY PŘIŠEL TEN ZLOM, ŽE SE SAMA SOBĚ NELÍBÍŠ? PODOBAT SE MODELKÁM, POSMĚCH VE ŠKOLE, KLUK, NEBO UPOZORNOVÁNÍ V RODINĚ NA TO, KOLIK TOHO SNÍŠ?
Nešlo o to, že se sama sobě nelíbím, ani že bych chtěla zhubnout. Byla jsem štíhlá, chytrá a oblíbená holka. Jenže v naší rodině byly velké a závažné problémy (nechci veřejně rozebírat), které se hodně podepsaly na mé psychice. Neměla jsem u své rodiny podporu a zázemí. Byla jsem sama, nevyrovnaná sama se sebou a se svým životem. Jednoho dne se mi jen mihla myšlenka trochu zhubnout (rozhodně ne moc, max kilo nebo dvě). A začala jsem hubnout, když jsem zjistila, že je to něco, nad čím mám kontrolu, a co mohu ovládat - stalo se z toho něco jako droga. Vůbec nešlo o to zhubnout, šlo o to hladovět - dokazovat si, jak moc jsem dobrá a jak mám nad něčím ve svém životě konečně kontrolu. (poznámka: začátek přišel cca ve 13letech)
 
JAK SE TAKOVÁ ANOREXIE VYVÍJÍ? JDE TO PLÍŽIVĚ, ANEBO ZKRÁTKA UDEŘÍ ZE DNE NA DEN?
Je to PSYCHICKÁ nemoc. Jde to plíživě. Trvá to hodně, hodně dlouho než udeří. Rozhodně to ve většině případech nevzniká touhou zhubnout. Jsou v tom psychické problémy. (citace z deníku:
"...ani při mé nejnižší váze, když jsem ležela a umírala na JIPce jsem si hubená nepřišla. Proč se ale VIDÍM TAK TLUSTÁ? :((.... Jsem zoufalá, ale vím, že nesmím hubnout, protože nikdy se hubeně neuvidím...nikdy!")
 
JAKÁ BYLA TVÁ NEJNIŽŠÍ A NEJVYŠŠÍ VÁHA, JAKÁ JE TVÁ SOUČASNÁ (NA KOLIK CM)?
Nejvyšší 45-46kg na 164cm. Nejnižší 33kg na 164cm. Aktuální cca 37kg.

CO RODINA A PŘÁTELÉ? SNAŽILI SE TI TAKÉ VTÍRAVĚ POMOCI, O COŽ SI NESTÁLA?
(poznámka: uvedena citace z blogu) 
Nemá cenu mi vysvětlovat jak je anorexie nezdravá, jak se ničím, jak musím přibrat, jak musím milion věcí.. Ne, dokud se já nerozhodnu s tím cokoliv udělat, tak se nevyléčím. Tohle je jen můj boj a jediný, kdo ho může vyhrát, jsem já sama!
ČETLA JSEM O TVÉM VELMI SILNÉM ZÁŽITKU S HOSPITALIZACÍ, KDY SI NĚKOLIKRÁT SKONČILA AŽ NA ODDĚLENÍ JIP. MOHLA BY SI STRUČNĚ POPSAT, JAK TO ZHRUBA PROBÍHALO?
(poznámka: po dohodě je stručně sestavena odpověď z vyňatků z deníku)
Při 39kg mě máma dotáhla k doktorce, a ta když mě uviděla, mě ihned poslala do dětské nemocnice.
Tam si mě nechali a nutili mě jíst, já ale odmítala, nakonec mi ale po pár dnech došlo, že jestli nezačnu jíst, tak mě pošlou do léčebny. V nemocnici jsem teda začala jíst jen jídla co mi nosili z domu, doktorka mi řekla, že musím přibrat alespon 1KG. Žádný problém, ráno před vážením jsem se hodně napila, a den předtím jsem snědla, na co jsem přišla. Takže mě (po 12 dnech) konečně pustili domů..
Bohužel jsem doma moc dlouho nezůstala. Ana (poznámka: ana je zkratka pro anorexii, stejně jako mia pro bulimii) a můj strach z jídla mi nedovolili ani váhu udržet natož přibrat. Do 14dnů jsem měla váhu 37kg. Doktorka už mě označila jako závažný případ a já musela okamžitě nastoupit do léčebny FN Bohunice. Pamatuju si, že když mě tam mamka odvezla, a nechala mě tam, chtěla jsem se podřezat - brečela jsem, nejedla jsem, ani jsem nepila. Takhle jsem se za 3dny zhroutila a doktoři mě převezli na JIPku, kde mě nasadili kapačky, umělou výživu a sondu do žaludku. Stejně nevím k čemu jim to bylo, jelikož jsem z toho přísunu několika tisícovek kcal denně, chytla horečky a z celých porcí jídla které jsem musela jíst, jsem zvracela. Po 2 dnech jsem tam byla v takovém stavu, že mě museli doktoři odpojit a poslat zase do dětské nemocnice - ale na dětskou JIP. 
"několik tisíc kcal denně"
Tam to bylo trochu lepší, sice mi dali kapačky, ale jíst jsem nemusela, jen tak trošičku a sondu do žaludku mi také nezavedli. Doktoři to nechávali na mě, což do teď nechápu a docela mě to vadí, protože kdyby tenkrát byli přísnější, nemuselo to dopadnout tak, jak to nakonec dopadlo.
Po měsíci v léčebně jsem byla s váhou už pod 35kg, nevím přesně kolik jsem vážila nejméně. Ráno jsem vždy vypila tak 2-3litry vody. Takže moje váha mohla být tak cca 32-33kg. Pořád jsem jen brečela a brečela. Vše se zhoršovalo a zhoršovalo, jedno ráno za mnou přišla doktorka a řekla, že mám katastrofální výsledky a můžu kdykoliv umřít. Nemohli mě nechat na oddělení, takže jsem zase skončila na JIPce. 14dní jsem byla na umělé výživě, musela jsem pít několik fresubinů denně (poznámka: jeden má cca 500kcal) + jsem měla sondu do žaludku. Po propuštění na oddělení byla moje váha cca 40kg. Myslela jsem, že se zhroutím.V mojí hlavě ale nastal převrat a já začala jíst. Domů mě pustili cca s 45kg před Vánoci. Pocit, že jsem vyléčená mi vydržel  2měsíce. (poznámka: tato část se odehrávala cca 4měsíce)
 
NA CO JSI MYSLELA V DOBĚ NEJVĚTŠÍ KRIZE A NEJNIŽŠÍ VÁHY? CÍTILA SES V POŘÁDKU, A MĚLA SI SE RÁDA?
Vůbec ne. Čím menší váhu jsem měla, tím hůř jsem na tom psychicky byla. V nejnižší váze jsem uvažovala o sebevraždě. Naštěstí jsem ležela na JIP, kde jsem neměla možnost si ublížit.
 
JAK V TÉ DOBĚ VYPADAL TVŮJ DEN OHLEDNĚ STRAVY A POHYBU?
Tak v nejhorší části anorexie ( před hospitalizací) jsem jedla jogurt, 1 suchar a žvýkačku, někdy jsem ale nejdela vůbec nic a celý den hladověla. (citace z blogu: "Ve škole sedím sama, s nikým se nebavím. Je mi divně, je mi hrozná zima a dělá se mi mdlo. Jdu na záchod kde vytahuju svačinu a házím ji do koše. Vybalím si z tašky petku s pitím. ŠÍLÍM! Mamka mi nachystala sirup místo vody!!!! To nemohu pít, nechci být tlustá!!! Vylívám pití do umyvadla a několikrát poté petku omyju. Nemohu si dovolit nechat tam ani jednu malou přebytečnou kalorii!")
 
UF, TO JE OPRAVDU VELMI MÁLO. JAK VYPADÁ TVŮJ DEN DNES?
Momentálně se snažím vyléčit, bohužel teď mám období kdy se mi moc nedaří. Když mám ty lepší dny, jím 3x nebo 4x denně - jogurt, celozrnné pečivo, nějaké ovoce. Když špatný - dokážu celý den hladovět. Každopádně se nevzdávám a postupně se snažím obohacovat jídelníček o další potraviny (i ty nedietní) a překonávat nepříjemné myšlenky z jídla.

MĚLA SI NĚKOHO, V KOM SI VIDĚLA PO CELOU DOBU OPORU?
V té době mi podpora hodně scházela, nepamatuji si, že by někdo takový byl. Nyní jsou mi ovšem velkou podporou velmi dobré kamarádky a velmi mi pomáhá i má psychiatrička, ke které jsem postupem času získala důvěru.
 
BYLY NĚJAKÉ ZLOMOVÉ OKAMŽIKY, PROČ SIS ŘEKLA, ŽE TAKHLE TO DÁL NEJDE? BYL TO STRACH O ŽIVOT, NEBO TŘEBA OBAVY O TO, ŽE UBLIŽUJEŠ TÍM, ŽE SE NECHCEŠ VYLÉČIT I RODINĚ?
Bylo jich (a pořád jich je) moc! Ať už jde o naprostou bezmoc, strach o následky do budoucna, nebo pocity provinění z toho, že svým postojem k jídlu ubližuji ostatním. Všechno tohle mě nutí dál bojovat a nevzdávat se!
 
CO KONÍČKY A SPOLEČENSKÝ ŽIVOT? PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE V DOBĚ NEJVĚTŠÍCH PÁDŮ TO ASI BYLO JEN O STRACHU.
Společenský život v nejhorším stádiu své nemoci jsem vůbec nevedla - a ještě dlouho potom ne.
 
CO MÁŠ V JÍDLE DNES NEJRADĚJI?
Sojové jogurty alpro soya.
 
JAK SE DÍVÁŠ NA DNEŠNÍ STRAVOVÁNÍ DĚTÍ A MLADISTVÝCH? NEPŘIJDE TI, ŽE JSOU STÁLE VÍCE OHROŽENI, AČKOLIV SE SVĚT SNAŽÍ VYTVÁŘET OSVĚTU?
Tohle je dobrá otázka. Hodně záleží na věku, když se například podívám na své kamarádky nebo spolužačky (a celkově dívky 16+) málo která z nich diety a stravovací návyky řeší do takové míry, aby z toho vznikla porucha příjmu potravy. Mnohem horší je to u mladších dívek. Často se mi stává že mi už desetileté nebo jedenáctileté slečny píší, jak si přijdou tlusté a jak chtějí zhubnout. Myslím, že období brzkého dospívání je nejhorší.

MÁŠ NĚJAKÉ SNY, CÍLE A PLÁNY?
Můj sen je jednoznačně porazit mentální anorexii a uzdravit se! A plán do budoucna? Dál rozvíjet své psaní, věnovat se blogování a po střední škole jít na žurnalistiku. Cestovat a užívat si život naplno! 

MYSLÍŠ SI, ŽE MÁŠ SVŮJ BOJ VYHRANÝ, NEBO JSOU JEŠTĚ STÁLE OBAVY, ŽE MŮŽE PŘIJÍT ZKRAT, KDY SE ROZJEDE CELÝ KOLOTOČ ZNOVU?
Stále bojuji :(
A NA ZÁVĚR JESTLI CHCEŠ NĚCO KONKRÉTNÍHO VZKÁZAT?
Určitě bych něco ráda vzkázala.
Anorexie Vám změní život. Není to jako chřipka, ze které se vyléčíte během pár týdnů. Anorexie je boj na dlouhou trať - a ne vždy je úspěšný.
Proto Vám všem radím.
Mějte se rádi! Věřte si a myslete na to, že krása není o tom, jak vypadáme a kolik vážíme. Pravá krása je v našem srdci!
Navíc život máme jen jeden, proto je důležité žít naplno! :)


Ella

Závěrem od Anet

Jako první jsem četla u Elišky tento článek: http://ellacloeana.blog.cz/1601/jak-mi-anorexie-ovlivnuje-osobni-zivot-vzpominky

Eliška je také tvůrcem velmi emotivního videa: https://www.youtube.com/watch?v=51_3luBy6qg

Pokud jí chcete něco vzkázat či jí kontaktovat, respektujte prosím její soukromí, kontaktní stránkou je: https://www.facebook.com/ellacloeana/?fref=ts

Na sociálních sítích dnes naleznete i spoustu skupin podporujících boj s PPP, nicméně jak sama Eliška psala, není to vhodné zrovna pro vyhledávanou pomoc. Na těchto skupinkách se stále všichni předhánějí o to, kdo má situaci horší, kdo až kam zašel. Mimo jiné stále chtějí znát míry a váhu, a taková společnost pro boj s touto poruchou není vhodná. Každý to musí najít v sobě.

RÁDA BYCH POPŘÁLA ELIŠCE MNOHO SIL, VČETNĚ JEJÍ RODINY, PROTOŽE TENTO BOJ SI ŽÁDÁ POMOC CELÉHO RODINNÉHO KRUHU. VĚŘÍM, ŽE SI ZA PÁR MĚSÍCŮ NAPÍŠEME, ŽE JDE VŠE TAK JAK MÁ.

Fotodokumentace byla použita z blogu Elišky