středa 21. února 2018

Pro fotečku do fitka!

Krásný den,

tak i na mne došlo, konečně jsem své rozpláclé tělo dokutálela do fitness centra. Přemlouvala jsem sama sebe několik týdnů, spíš měsíců, až jsem se nakonec osmělila a řekla si, že do toho opravdu půjdu.

Kdo mě zná, ví, že jsem smolař na entou, jestli se někomu může stát něco opravdu vytříbeného, jsem to já. Z posledních kousků to byla prasklá hadice od sprchy, kdy jsem vytopila půl koupelny a aspon jsem obstřikem vody omyla i stěny.

S prudkými obavami, co se mi stane, vybírám fitko.

V místě školky našeho kloučka, protože mám vzácně cca dvě hodiny času a využívat ten čas tím, že se procházím v mrazu kolem budovy, mě trochu přestalo bavit, jsem objevila jeden z prostorů, co by mi pro můj hokus pokus mohl posloužit.

(pro neznalé, syn jako autista si již několik měsíců na školku zvyká v mé přítomnosti, po nějaké době jsme dosáhli pokroku a již zvládne dvě hodiny pobytu sám, musím být ale případně k zastižení)


Samozřejmě jsem nejdřív obhlédla jako špion terén, to znamená, že v kabátu, v šále a kulichu se připlížím ke vchodu, naprosto svědomitě přečtu všechny vyvěšené cedule a odebéřu se k dalšímu courání po okolí.

Pak přijde ona chvíle. Oznámím den předem manželovi, že podniknu tento krok a jestli mu nebude vadit narušený rozpočet, protože co si budeme povídat, s dětmi se každá koruna počítá, s hendikepovanými dětmi se každá koruna počítá dvakrát.

Mám schváleno a tedy tradáááá, jdu se na tu nádheru vyspat.

Ráno jsem jako na trní. Nevím, proč jsem tak nervózní, asi proto, že mi někdo sežral podprsenku. Děti samou rozmlsaností nevědí, co by kde snědly, smraďoši. Když se celá rodina vrhne do hledání tohoto kusu oblečení a každý přinese minimálně jeden, suše tatínek oznámí, že tyhle kousky asi maminka nehledá, to by jinak neměla na čele takový shluk vrásek.

Když se pobalím (bůh ví, co se vlastně do fitka potřebuje, tuším, že kyblíček s lopatkou mohu z tašky vyndat) najdu i svou vytouženou prsenku. Nalodíme se do vozu a vyrážíme.

Jedno dítě odložíme ve škole, druhé úspěšně ve školce, třetí odjíždí s tatínkem a maminka se řítí cvičit.

Můj argument, že lepší, abych se nenastydla, bude pobyt ve fitku, byl mužem okamžitě sestřelen s tím, že mám jistě pravdu, a proto se opocená z fitka pak budu snažit nechytit kde co.

...

"Dobrý den, jsem tady poprvé, vezmu si to na hodinu." Pohodím kulichem a s drzým výrazem ostříleného mazáka se mi chce čůrat. Překvapení číslo jedna, nikdo na mě nevejrá jako na pterodaktyla, co přiletěl z jiné dimenze. Zajímavé, co tedy všichni s tím zíráním mají? Není ono to ve skutečnosti jako "Jůůů, každý mi zírá na můj zdravý nákup ve vozíku." Přitom je to každýmu naprosto u przadku.

Dostanu klíček a zámeček od skřínky. "Támhle jsou šatny. Támhle první část fitka. Támhle druhá část. Támhle dole činkárna."

Jen vlezu do šatny, je mi jasné, proč se tu všichni fotí. Znáte ta světla a zrcadla z obchodáku, kde všichni vypadáme jako debilové, když si něco zkoušíme? Nevím proč, ale kdyby nainstalovali tahle zrcadla a světla i do kabinek, koupím VŠECHNO!

Krasavice k pohledání, nahodím svůj krutopřísnej vohoz a už si to štráduju (rozuměj bázlivě těkám očima semo támo, kde co je) k místu kde jsou běžící pásy.. No ty kokso, tady je ale chlapů! Vyskakuji tedy ladně na pás, zmáčknu obří svítící START a rozejdu se.

TY KRÁÁÁVO, JÁRO! Nemůžu jít, ale vůbec, snažím se zapřít a jít co to dá, znovu buším do tlačítka START. Když vidím to tempo všech kolem sebe, je mi stydno, že já to ani nerozejdu. Boha no já jsem ale lama! V tu se nějaký borec zašklebí a nejspíš se mu zželí blbky, co má na tričku nápis "SUPER GIRL". "Slečno, tohle není magnetický pás, ten svou silou nerozhejbete i když se tu zlomíte v pase, ale obdivuju, jak dlouho jste se snažila."

No bezva, jsem tu každýmu pro pobavení, no takhle po ránu snad všichni napůl spí. Když zjistím, že německé nápisy také něco znamenají, tak se rozeběhnu jako šakal.. :D Samo to přepálím a musím se přidržet, abych neulítla někde do vedlejšího sálu.

Pánové postupně odchází mordovat svá těla dál. Nikdo na vás nezírá, nikdo si váš nevšímá, bud mají sluchátka, nebo mají před sebou telefony a sledují seriály, případně jsou zabráni do hovorů na téma hokej, fotbal či svaly.

Nadšená jak pytlík blech před vypuštěním do kožichu, ukončuju svou část běhu a že se vydám do vyhlídnuté zóny plné kettlebellů. Ale nikdo mi neřekl, že když slezete z pásu, kde jste 40 minut běželi v naprosto stejném tempu, budete mít nohy jako na vodě. Úplně jsem plula :D Jak kosmonaut. Přišla jsem si, že musím kolem sebe úplně kroužit nohama nebo co. Ještě, že touhle dobou jsem v téhle části naprosto sama, Monthy Python a ministerstvo zvláštní chůze by jistě složili hold.

Pak už to tak zajímavé není, trapně si udělám selfie ve fitku, schovaná za sloupem, protože aby mě nikdo neviděl, ale když tady ty zrcadla vás dělají tak sexy :D No nekup to!

Jsem příjemně utahaná, dala jsem si do těla a letím do školky.

A co závěrem? Vždycky slyším, až pohubnu, tak do fitka vyrazím, já tam viděla samé silnější postavy, jediná dívka, která tam byla, měla o dost více kilo než já a nevšimla bych si jí, kdyby se mi nelíbily její boty (kde jsou všechny ty super sexy figury?). Máte tam starost sám se sebou, nejhorší je asi překonat prvotní obavu z toho, že musíte jít někam, kde to neznáte. Chybujeme všichni a stejně tak to tam všichni milují, a jak známo, kdo vás nejvíce podpoří? Přeci ti, co vědí, jak skvělý pocit to cvičení přináší.

Anet

(mám kurz fitness trenéra, zaměřila jsem se ale více na core trénink, a především jsem chtěla mít vědomosti, posilovnu jako takovou jsem vždy navštívila pouze v rámci výuky a zkoušek, to jen tak na okraj)

Jak jsem začala hubnout a proč jsem za první tři dny nic nezhubla? Čtěte zde: http://zdravakrasna.blogspot.cz/2018/01/hubnu-tri-dny-jeste-jsem-nezhubla.html