pondělí 29. února 2016

Jak jsem stopovala - poslední horor stop..

Krásný den,

můj život je, ale i býval, dost bohatý. Některé zážitky však přinesly i poučení a zkušenosti. Rozhodla jsem se o jeden z nich, který spadá do sekce "z prdele klika", podělit.

Po devítce jsem putovala rovnou na školu, kde jsem žila na internátu. Poté co jsme se sblížily s holkama, a peněz na naše utrácivé mise bylo méně a méně, jsme se zkusily vrhnout na stopování a cestování do cca 25km vzdáleného města.

Byly jsme tři a odvaha nám ani v oněch 15letech nechyběla, ba naopak, byly jsme nesmrtelný a nic nám nehrozilo. První stop byl fajn, seděly jsme v autě, skoro jsme ani nemávly palcem.

Druhý stop už se řadí do těch "extrémních" a ty bych ráda vypíchla, až k tomu osudnému, kdy jsem už palec u silnice nikdy nezvedla.

Opět jsme ve trojici nasedly do auta (dnes nechápu, že někdo bral tři holky najednou), a po nějaké chvilce, nám přistála v klíně celkem nečekaná nabídka na focení aktů. "Jste krásné, mladé, nechtěly byste si přivydělat?" Nabídku jsme smetly ze stolu a dloooouho stopem nejely.

Raději jsme využívaly autobus.

Za pár let jsem přestoupila na jinou školu, už jsem nebydlela na internátu a svá rebelská léta si užívala plně pod vlnou dojíždění. Jenže do kapsy bylo hluboko, koncerty něco stály, festivaly taktéž a šetřilo se na čemkoliv. Tehdy, 13 let zpátky, se zase tak za kabelky neutrácelo. Ráno jsme jezdily se starším kamarádem autem a odpoledne jsem šla k benzínce nahodit palec. Prvních pár stopů jsem ukecala spolužačky, opět jsme jezdily ve třech, nicméně se tak stopovalo blbě.

Stopem jsme jezdily jen v případě, že nám chybělo auto a řidič, tedy jsme jezdily stopem ve dvou. Jeden z veselých stopů byl s pánem, jež vypadal jako Krakonoš a v autě měl 8 jezevčíků. Nabral nás jen kvůli tomu, abychom pesany hlídaly, protože mu lezly do řízení, byl to myslivec. Celou cestu divně dýchal, stále to vypadalo, že něco řekne a chrochtal. Nakonec nás dovezl až k sobě před barák a my pak dalece bloudily, kde vlastně jsme.

Další ze stopů, byl třeba s pánem, jež měl lehce upito, nebo byl rozjařenej, nicméně se rozjel cestou šílený liják a jemu nefungovali stěrače. Hnal to po dálnici jako šílenec a my měly v očích smrt. Celou cestu si zpíval a hlásal, že jede na pořádnej koncík metalu, měl snad všechny zuby zlatý.

Většinou jsme ale stoply "normální" lidi.

Po čase se kámoška stopování vzdala a tak jsem vzala mladšího kamaráda, co navštěvoval jinou školu ve stejném městě. Vždy byl vyjukanej schovanej v příkopu, pak si sedl dozadu a umíral strachy. Nicméně korunky si šetřil moc rád :D

Jednou mi ujel autobus (ano dopravu jsem střídala, z prostého důvodu aby si mě nikdo nemohl v pravidelnosti vyhlídnout) a tak jsem se rozhodla, stopnout někoho sama.

Ztuhlá jsem zvedla palec a během chvilky u mě stálo auto. Jako velmi dobré znamení jsem vzala to, že mi zastavil farář. Opravdu moc hezky jsme si popovídali.

A tak jsem začala jezdit sama, na nikoho jsem nečekala a doma jsem vždy byla extrémně rychle. Nikdy jsem nečekala a krajnice déle než 15minut. Udělala jsem si pár pravidel, kterých jsem se držela. Nikdy si nedělat ceduli kam jedu, abych případně mohla vystoupit dříve, také když se mi nezdál řidič od pohledu, když jsem se domlouvala kam jedu, měla jsem možnost plácnout vesnici, u které jsem si byla téměř jistá, že skrz ní nikdo nejede a neodbočuje tak brzy (dalo se tam jet i lepší cestou). Nikdy nebýt vyzývavě oblečená, když jsem se chystala na stop, vyzývavé oblečení stačí jen tričko s výstřihem kolikrát.

Časem jsem měla už domluvu s některými ženami, co jezdily z práce, podnikateli co jezdili ke konci týdne domů a brali mě pravidelně.

Kdo nejčastěji bere stopaře?
Lidi, jež hodně času tráví v autě kvůli práci a chtějí si zkrátka jen povídat mimo téma, jež k jejich práci patří. Naučila jsem se dělat rostlinná mléka, péci různé moučníky, vyměnovali jsme si zkušenosti, zážitky bylo to fakt supr. Až do chvíle onoho posledního stopu.

Vezměme kamarádku a říkejme jí třeba Petra. Z ničeho nic měla hrozně bláznivý nápad, že by se se mnou zase ráda svezla stopem. Neměla jsem nic proti, byla jsem ostřílený mazák. Netušila jsem ale, že si vytvořila krásnou kartonovou ceduli, kterou se chystala tak jako tak využít. CHYBA JAKO HROM.

Dorazily jsme na místo, bylo krásné počasí, ani horko ani zima, zkrátka na tričko a džíny. Vytasila svou ceduli a čekaly jsme. Když jsme stopovaly spolu, uzavíraly jsme sázky, kolikáté auto nám zastaví, někdy jsme si troufaly i na odhad barvy. Šesté červené auto.

Mám v hlavě červené sportovní auto ale je možné, že se to s lety rozplynulo a bylo spíše stříbrné. Petra měla tou dobou pár dní čerstvý řidičák a těšila se na své auto, kterým budeme jezdit tam i zpět. Auto tedy zastavilo, a ačkoliv se nám dva obří hromotlučtí pánové nelíbili, cedule mluvila za své. "No tak holky, naskočte, jsme tam cobydup."

Nasedneme, a už po chvilce přijdou otázky: Jak se jmenujete? Co děláte? A to se nebojíte takhle sami? Zatím nic hrozného ale pak to přišlo... A co kdybychom to tady stáhli do lesa? Projíždíme vesnicí, kde se v případě nejistoty nechávám vysadit. Nervozita stoupá, hlasitý smích a spoustu narážek z předních sedadel sílí. Petra už má připravený v ruce telefon a nalezené číslo na tátu. Stále se snažíme být "drsný" holky, když dáme najevo slabost, bude to prostě jen horší. Intuice.

Projedeme dálnici a jsme skoro na místě, chceme už vysadit ale jedeme dál...........

Můžeme děkovat tomu, že řidič jel jako to proslulé prase, protože najednou se za zatáčkou objeví plácačka. Doklady a vystupte si pane řidiči. Chceme vystoupit ale druhý hromotluk nás pohledem usadí zpět. Tiše čekáme co bude. V další chvíli přichází další policista a nabádá k vystoupení i druhého chlápka. Po chvilce chtějí doklady i po nás. Ochotně vydáváme a lezeme z vozu ven. Vše trvá nekonečně dlouho.. Po chvíli nasazují oboum hromotlukům náramky a tlačí je do svého vozu. Odjíždí a přijede další policejní vůz. Zařezané stojíme na místě a čekáme až nám vrátí občanky.

V tom přichází mladý policista jež se nás ptá, co jsme v autě dělaly, stop není nic moc legálního ale i tak poslušně kunkáme, že jsme s nimi jely stopem. Pán v uniformě se ušklíbne a povídá, tak to máte teda štěstí. Podíváme se na sebe a mlčíme s otazníky nejen v očích ale snad i na zadku. V tom přijde další kolega a jestli některá z nás nemá řidičský průkaz, že by potřebovali pomoci auto dovézt ke stanici. Petra nepříliš ochotně kývne, její první oficiální zkušenost s řízením se odehraje v kradeném voze. Proč v kradeném?

Než se společně do vozu usadíme, oznámí nám policista, jež nám vrací občanky, že máme obrovskou kliku, pánové jeli nejen v kradeném voze ze Slovenska, ale jsou mimo jiné také hledaní za ublížení na zdraví a násilí.

STOPEM ANI JEDNA UŽ NIKDY NEJEDEME

Člověk se může cítit v plné síle, nesmrtelný, nezranitelný a na vrcholu sil, ale za každým dobrodružstvím číhá nebezpečí. Ono dobrodružství by nebylo drobdrodružný, kdyby nebylo nebezpečný, ale vše do jisté míry. Dodnes si pamatuju výraz v obličeji jednoho z pánů..

Třeba tento zážitek nějaké odvážné stopařce otevře oči.

Anet

EDIT: VELMI SE OMLOUVÁM VŠEM, KOMU ZMIZEL KOMENTÁŘ, Z NĚJAKÝCH ZÁHADNÝCH DŮVODŮ SE U TOHOTO PŘÍSPĚVKU TÉMĚŘ 20 KOMENTÁŘŮ ZTRATILO (PLUS I U DALŠÍCH PŘÍSPĚVKŮ - PRAVDĚPODOBNĚ SE NĚKOMU NEPOZDÁVÁM, DĚKUJI ZA POCHOPENÍ)