čtvrtek 17. března 2016

Těhotenství - můj první porod

Krásný den,

v rámci toho, že brzy porodím potřetí, jsem se rozhodla udělat pro vás rodičky i nerodičky, takovou malou "tour de porod". Nechci z toho dělat nijak zvlášt velké drámo a protože oba porody měly v sobě i jiskru vtipu, myslím si, že není na škodu se s nimi podělit.

Nikdy jsem se nepodívala na porod předtím, než jsem šla rodit. Viděla jsem dokument V lůně a v závěru to vypla. A upřímně nechápu, že to někdo dokáže - dívat se na to.  Znáte ale Simpsonovi? Márč tam jednou huláká: holky pojdte si povídat o porodech. To je vděčné téma, každá máme ty své spešl a každý je naprostý originál.

Tak seriál porodů je tu. (nemusí se bát ani muži, nezacházím do detailů)

U prvního chlapce jsem si přála holčičku, nicméně ve mě stále byla naděje, že ještě do budoucna by mohla nějaká ta slečna přijít, ačkoliv hormonální šrumec vypustil z oka i nějakou tu slzu. Těhotenství to bylo psychicky velmi náročné a vyčerpávající, byla jsem těsně po škole, těhotná neplánovaně, něco nad 20let. Tehdejší přítel se vyparádil na motorce a bojoval o svá záda a neli o život. Ačkoliv jsem pak se synem zůstala na 3roky sama, u porodu otec ještě byl.

Porodu jsem se nikterak nebála, měla jsem obavy ale ne nijaký hrozný strach, ono taky v té době neexistovala žádná sociální sít, kde by mě děsil virtuální strach a příhody mnohdy znásobené děsem a bolestí. Odebírala jsem časopis Betynka a tam jsem se dočetla, že je porod BEZVA VĚC a že jakmile máte dítě v náručí, je vám vše jedno. Hlavně nejdu rodit na pole, tak to prostě zvládnu.

Cca od 26týdne nastoupím na rizikové těhotenství, protože miminku by se mohlo chtít jít na svět.

Týdny plynou.

Jakožto prvorodička nezběhlá v tom, jak probíhá kontrakce, jsem nepřikládala žádnou váhu tomu, že mě pobolívá v zádech. Bylo to jen sem tam a tak jsem to vyignorovala. Druhý den se tato bolest lehce zintenzivnila a já si říkala, že mě asi začaly pobolívat ledviny.

Den jako každý jiný, ráno snídaně, procházka a myšlenky na to, jaké to bude, až se "Bublinka" narodí. K poledni se bolest v kříži ještě o další stupen zvedla, kamarád mi přivezl pizzu a já se šla znovu projít. Pamatuju si, jak se valím parkem, a kdosi na mě volá, kdy už budu rodit. Odpovídám, že "DNESKA" (taky tak milujete řeči typu: Jéé čekáte dvojčata? A kdy už to přijde?). Do porodu však zbývají ještě dlouhé 4 týdny.

Doma mi to pak nedá a změřím si čas mezi bolestmi, možná se mi nezdálo, že přicházejí tak nějak pravidelně. Po zuřivém měření registruju "bolest" každých cca 12minut, no tak to budou asi poslíčci.

Protože moje mamka porodila bráchu jako velice maličkého, takový pytlíček mouky v 7 měsíci, neustále na mě tlačila, že musím mít vše připraveno předem, včetně tašky, která se válela u dveří už pěkných pár týdnů. Ale tak neměla jsem nic proti, znáte to: uvažujete, zda si sebou vzít deštník, protože venku to vypadá všelijak, ale pak se vám s ním nechce tahat a necháte ho doma, samozřejmě jdete domů zmoklý jako myši. A když ho budete vláčet celý den sebou, nakonec se obloha vymete i od nejposlednějšího mráčku.

Protože máma má odpolední a já ještě bydlím u rodičů, uděláme si s tátou večeři, bratr je v práci taktéž. Usadíme se u televize, je kolem osmé hodiny večerní a čeká nás první ročník Superstar (nejsem si jistá, zda byl úplně první, ale předpokládám, že v roce 2006 ano). Jakmile usednu na gauč, v břiše mi lupne rána jako z děla a okamžitě cítím vodu mezi stehny.

DO PRDELE, ŘÍKÁM SI..

Je to tady!
Narústá panika.
Běžím na záchod.
Vyděšená k smrti, vybavenější na průtrž mračen mezi nohama, upaluju oznámit tátovi, že rodíme.
Tati, tati, musíme do porodnice !!
Cože?
Proč?
Ted ne, já chtěl koukat na hvězdnou pěchotu...
Vyšiluju a volám mámě do práce..

RODÍM, ŘVU DO MOBILU...

Ale nerodíš, co šílíš? Udělej si čaj, to tak rychle nebude, až přijedu z práce, hodíme tě do porodnice na kontrolu. Máma v tom má jasno, na pokyny jdu překontrolovat vše potřebné, doklady a veškeré propriety.

Půl desáté a najeli kontrakce, máma se vřítí do bytu a to už se koulím do auta. Vyzvedneme otce. Kočíčí hlavy a téměř celá cesta po nich, je při dítěti na cestě, vážně laskomina. V porodnici už zelená blahem vyfasuju kolečkové křeslo. Rychle se volá, jak dopadly testy na streptokoka, a dostávám kapačku s instrukcí, že dřív než za 30minut nesmím porodit. V tom se vřítí další sestra, že ještě nemám vyplněný porodopis a že to musíme dát rychle dohromady, v extázi bolestí si nemůžu vzpomenout ani na to jak se jmenuju, natož pak na všechny ty blbiny kolem.

Nevím, jestli mám sedět, ležet, klečet, chodit, nevím nic a po čase to vzdávám, že jdu domů. Slečno vy ale nemůžete jít domů. Nene pane doktore, to bude v pohodě, jdu domů. Upocená jsem poslána po všech kontrolních vyšetřeních na porodní sál. Je tu tma, kuchynská linka a obří postel, vana a další věci. Celkem to vypadá jako doma.

Plynou bolestné minuty.

Pan doktor huláká, že to stihneme ještě dnes at pořádně zaberu. 3 - 2 - 1 a za pět minut půlnoc jsme na světě..

MŮJ ŽIVOT SE OBRACÍ VZHŮRU NOHAMA

2930g a 47cm - Matyáš

Pak přichází za mne nejhorší část porodu a to šití, neuvěřitelný množství stehů a především uvnitř, bez injekce, bez ničeho, bolí to víc jak celej porod a trpím jak to zvíře, instinktivně si stále cpu ruku dolů, vždy když to škubne..

Po porodu mám příšernej hlad a prosím o jídlo, najednou mám v břiše prázdno. Pak už přichází jen věci jako rozkojení se, vůbec žádná balada jako z časáku se nekonala, žádné labůžo akce a roztomilé přisátí miminka. Bolest bradavek jak noha a miminku se absolutně nechtělo sát. Nakonec jsme se po pár dnech rozkojili.

Domů jdu cca po 5dnech, štastná a spokojená, a pak začíná můj boj svobodné matky.

A jaké to bylo podruhé? Počkejte si na druhý díl :) Smršť emocí, kopec srandy v taxíku a ďábelský strach, kdy vím, do čeho jdu.

Anet