tak opět něco trochu ze života. Když jsem loni běžela tenhle závod na Ladronce, bylo to na 10km dlouhý okruh, bylo to asi 3 dny poté, co jsem zjistila, že čekáme miminko. Mlelo se to ve mě, jít nebo nejít ale nakonec jsem se rozhodla, že mi nic není a že když to nebudu přepínat, určitě se nic nestane. Běželo se mi perfektně, byla jsem plná síly a energie a cítila se skvěle. Byl to náš první velký společný zážitek.
V opojení smyslů jsem se pak registrovala na 5km, na následující rok, s tím, že určitě stihnu fyzičku pak za tu chvilku nějak vypilovat a vlastně i bláhově, že o ní ani tolik nepřijdu, když se budu udržovat v kondici i po dobu těhotenství.
Zdání klame a fyzička se prokopala minimálně až do Číny.
Bylo to skvělých 2,5kilometru, kdy se mi chtělo radostí brečet. Postupně jsem od té chvíle uběhla asi 70km, z toho poslední běhy vždy jen s kočárkem. Měla jsem lehce obavy, ale nikdy se nevzdávám bez boje.
S kupou dětí nestíháte být ani nervozní ani na trní - jste tak maximálně na kostkách z lega. Na závod registruju ještě své dva starší loupežníky.
V sobotu se probudíme do krásného dne, zítra má Štěpán své třetí narozeniny a dneska prvně běží závod. VELKÝ DEN.
Sbalit celou rodinku na takový závod, není zrovna sranda, těch svačin, pití, věci na převlečení jeden nikdy neví a dokonce i hračky. Vypakujeme se z domu a je ještě poměrně chladno, na místo jedeme autobusem.
Když dorazíme do víru dění, už vše příjemně tepe, fronta u dětských registrací a vydávání startovních čísel je však kilometry dlouhá. Někteří rodiče panikaří, protože holčičky běží za chvilku a spoustu jich stojí u výdeje ještě ve frontě. Nakonec držím hrdě obě startovní tašky pro děti v rukou a běžím své čtyři chlapíky hledat. Když je najdu, máme sotva pár minutek přišpendlit číslo Štěpovi na tričko. První zádrhel, nemáme špendlíky a tak zase sprintuju k výdeji pro špendlíky.
Děti měly krásné rozehřátí, naprosto napumpované startují i další dětské kategorie. Dostaneme se k té druhé naší a Máta klasicky přepálí tempo. Z medailí ale mají kluci velkou radost.
Letím na záchod a přemýšlím, kde tady v tom obřím davu nakojím než vystartuju já. Startovalo 850 dětí a téměř 3000 dospělých. Závody vyprodané, atmosféra perfektní a lavička volná - žádná. Nakonec se zdekuju s dekou někam do křoví, kolem proudí davy lidí a já bojuju s podprsenkou, v kojící se toho moc naběhat nedá a tak jsem přes ní navlékla ještě svou sportovní. Leč i tady nastal problém, sportovní se nedá nikterak shrnout, aby se prso zpřístupnilo dítěti a Panache už vůbec ne, ta je jak přibitá na těle a tak bojuji a svlékám jí. Vysunu jí částečně jen pod bradu a pak už si užívá ten můj pidi savec svou porci mléka.
Když se upravíme, přiřítí se manžel, že jdou s klukama domů, chvíli jsem zvažovala běh s kočárkem, ale nechtěla jsem překážet (nakonec jsem takovou maminku s kočárkem viděla také). Nakonec si Michal odvezl kluky všechny. Dostává instrukce a já se jdu ještě napít, než se vyběhne. V tom se na mě vrhá nějaká slečna - mé první oficiální setkání jen tak skrze blog.
Když vyhlašují vítěze dětských kategorií, podívím se jak profesionální je malá Sofinka, když jako výherkyně kategorie suveréně gratuluje soupeřům. Perfektní přístup od dětství a určitě skvělý rodiče.
Na startu nejsem ani nervozní, jsem spokojená, nadšená a už se běží. Je to tak 300 metrů a já si říkám UF - JÁ UŽ SNAD NEMŮŽU. Ale běžím si svým tempem pomaličku, polehoučku, sice skoro poslední ale to vem čert, já si to užiju.
Tenhle závod byl neuvěřitelný, nejen, že jsem viděla běžet holku co chytala pokémony, ale také pána, co kouřil u běhu elektronickou cigaretu. Viděla jsem maximální odhodlání slečny v růžovém, která nepolevila až do konce a byla strašně statečná.
CO JE PRO MNE ALE NEPOCHOPITELNÉ BYLY TY ŽENŠTINY KOLEM 40LET, CO PROSTĚ NA FÉROVKU PODLEZLY PÁSKU A TRASU SI ZKRÁTILY. Proboha proč to? Proč si někdo krátí trasu a šidí sám sebe? To mají pak lepší pocit, že mají lepší čas? Nebo se bojí být poslední natolik, že musí předbíhat? Ale z jakého důvodu? První stejně už nebudou..
Přišlo mi to natolik nefér, že jsem se rozhodla je doběhnout a předběhnout za každou cenu. Mé šnečí tempo se vyplatilo - od druhého kilometru jsem jen předbíhala a bylo mi skvěle.
Můj cíl vejít se do 45minut splněn :) Ted už jen počkat frontu na jablko a vodu, vyfotit se ve Smile boxu, to už k tomu zkrátka patří a pak zjistit, že váš zadek není, co býval a že se vám rozplizl po celé fotce společně se stehny.
Domů už jdu velmi spokojeně a trochu nakvašeně, že jsem odevzdala v kočárku i peníze a nemůžu si koupit tričko. Nechybí cenná selfie s medailí.
Doma se na mě vrhají ověnčení kluci - ten mladší medaili nesundal do dnes a v noci se k němu tajně plížíme a stahujeme mu jí z krku.
Když jsme se pak s mužem večer bavili, zjistili jsme, že strašně častý je jeden vzorec. Chlapík, který má u sebe jedno a víc dětí a kolem něj poskakuje žena se startovním číslem. Děti také běží závod a táta hlídá, po trase jsou pak vidět tyhle rodinky, co fotí svojí maminku a všichni mají hrdost v očích.
Opět perfektní závod a dokonalá atmosféra, včetně překvapení v podobě Jakuba Koháka, ten chlapík je ale hubenej. Toalety ačkoliv tojky čisté, včetně papíru (alespon v době, kdy jsem tam byla já). Úschovna zavazadel, výdej čísel, moderátor i kapela, vše perfektní.
Tajně doufám, že se jednou zúčastním i jako vodič. Jen to chce ještě trochu fyzičky at můžu být nápomocná.
Tak šup už vytasit termíny na příští ročník, protože opět neváhám a snad se konečně prvně registruju tak abych stihla tričko.
Anet
Žádné komentáře:
Okomentovat