pondělí 4. září 2017

Autista - Mámo, táto, jedeme na dovolenou!

Krásný den,

na dovolenou nijak zvlášt nejezdíme, bud jí dostaneme darem, a tak se sluší jet (jako například těhotná do Madarska, kdy jsem v závějích v zapadlém autobuse měla smrt v očích), nebo sedíme na našich holých zadcích, které nejsou příznivé k dovolenkování.

Jsem ale prudivá a letos jsem si někde ze začátku roku vyškemrala dovolenou, našli jsme poměrně rychle perfektní místo. Požadavků jsme ale měli přehršel:

- wifi (autík musí mít odměnu)
- televize (autík musí mít pravidelnou dávku Spongeboba)
- žádné skalky a co nejméně kamenů na zahradě (nejmenší je střelec a stále někam leze a šplhá)
- velká zahrada a oplocená (snad se děti nepodhrabou)
- nezapuštěný bazén (to aby děti nepadaly do bazénu jako hrušky)
- dětský pokojíček
- trampolína (náš autík prostě potřebuje stimulovat skákáním)
- herní prvky na zahradě jako houpačka nebo pískoviště
- hřiště v obci nebo v okolí (autík potřebuje chodit na procházky na okolní hřiště)
- obchod v obci nebo v blízkém okolí
- možnost výletů v okolí
- možnost domácích mazlíčků (kocoura)
- co nejlevněji (no jistě, zlaté prase bys tam k tomu nechtěla?)
- gril (protože na balkoně se griluje blbě a musíme si tu fůru masa, co hodláme sníst, nějak užít)
- nekuřácké prostředí (do kouřem načichlé chalupy fakt nechceme)
- nejlépe samotu, aby nikomu nevadili v okolí naše velmi hlučné děti

Zdá se to k nevíře, ale fakt jsme našli, krom toho, že do chalupy nesměli mazlíčci, to nám ale zajistila hodná teta Jitka.

Když jsme měli uhrazeno, dozvěděli jsme se o diagnóze našeho syna, zjistili, co to obnáší a že ho taková věc, jako odjezd do neznámého prostředí, může ještě víc rozhodit. Internet je plný hororového vyprávění o dovolených s autisty, ale najdou se i hezké okamžiky a vyprávění o tom, jak to děti zvládly.

Několikrát jsme zvažovali, zda si hodit storno, nebo jestli to riskneme, stále jsem byla za, že to prostě nějak uděláme. Ptali se nás lékaři, ptala se nás paní Hanka z rané péče, zda pojedeme na dovolenou a jestli se toho v Štěpově případě nebojíme. Statečný jak pohádkový kovář, si nic nepřipouštím. Zvládli jsme toho už dost.

Když se blíží čas, pomalu začneme autíka na dovolenou připravovat. První fáze spočívá v tom, co mu vlastně řekneme, s mužem se nemůžeme moc dohodnout, především kdy, nikdy nevíme, jak bude reagovat. Co když mu to řekneme a on bude TEĎ HNED chtít jet? Zase to musí být dostatečně dopředu, aby se stihl "adaptovat". Necháme to tedy cca na období čtrnáct dní před odjezdem. Jednoho krásného dne si ho vezmu na klín, že mu ukážu jeden domeček, ukazujeme si fotky a obrázky a povídáme si. Takhle to probíhá asi tři dny, poté mu řeknu, že do toho domečku pojedeme na pár dní spinkat. Pojem dovolená je scifi slovo i pro mě, natož pro něj. To ho dost rozruší a nikam nechce, především už ani vidět tenhle domeček.

Za dva dny se to uklidní a opět ukazujeme, stále prohlížíme fotky, stále na místo nechce, začínám trochu panikařit až jednoho dne, najde na fotce jakousi krabičku. "ÁÁÁÁ, MAMI TAJI MAJÍ TOJE? TO CI! TAM POJEDEME!" Uznale kýve hlavou, zatřepe rukama a jde to vyskákat.

Spadl mi kámen ze srdce, ted už je jen na nás, aby někdo neřekl něco, co ho zase hodí zpátky. Pro mě nastává zhruba týden před odjezdem také velmi atraktivní část - BALENÍ! Kéž bych byla mladá a jela sama, hodím do kufru šaty, kalhotky, krém, plavky, knížku a šinu si to směr Karibik. Takhle mě očekává neskutečný horor na téma zabal pět osob a připrav je na všechno počasí, předpověd fakt není slibná.

Vždy si dělám seznam, ted vidím při pár položkách, že bude třeba bud nechat pár členů rodiny doma, nebo si půjčit v OBI vozík, při zjištění půjčovného se rozhodneme, že to není dobrá volba, prostě pošleme někoho vlakem, nebo za náma ty čtyři hodiny cesty poběží. Pohyb je přeci zdravej!


Prvního zabalím nejmenšího, ten má svou obří tašku. Druhý přijde nejstarší - toho namáčkneme do nějaké menší cestovní tašky, mámu s tátou narvu taky do jedné (kufr jsme kvůli kočárku, cestovní postýlce, odrážedlu, nočníku, museli zrušit, igelitku a měkkou tašku narveš všude - nevadí, že něco zničíš, ale narveš to tam). Pak to jsou tašky s botama (má být vedro i zima, rozdíl 35 - 19 stupnů dle předpovědí). Různé počítače, je třeba aby rodiče pracovali neúnavně i na dovolené, knížky - pro strýčka příhodu, pak asi tuna kabelů a nabíječek, blbiny jako elektronická pálka na vosy. Všechna ta hygiena pro pět lidí a ručníky, osušky, bundy - začínám si připadat, že nás stěhuju - tašky se nezadržitelně kupí! Když dobalím i autíka, uvědomím si, že jemu nestačí základ, on přece musí mít "vaťa kolik". (vaťa znamená ještě, kolik je všechno, čeho je hodně, nebo když chce víc, případně to celé značí, že něco chybí a mělo by to tu být)

Známe moc dobře záchvaty, když u babičky chybí zrovna ty jedny pyžamové kalhoty, které ted akutně potřebuje a nejsou, je jedno, že je neměl rok na sobě, najednou na nich stojí celý vesmír! I na jednu noc k příbuzným mu balím velký kufr a co teprve na týden. Balím tedy skoro všechno oblečení, co má. Pak si uvědomím, že potřebuje denní režim a vizualizaci na jídlo, všechny desky s obrázky. Ačkoliv je tam nádobí, on potřebuje svou misku, svůj talíř hluboký i mělký, svou vidličku - i když nejí sám ale musí být krmen z té jedné.

Těch věcí je prostě šíleně mnoho.

Je sobota ráno a vyjíždíme, samozřejmě hned jak se autík vzbudí, neumí počkat a my tam máme být až ve tři, musíme ještě, až se vylodíme na místě, někde nakoupit. S jídlem se už do auta nevejdeme, a to jsme v poměrně velkém autě jak sardinky (teda já - mě obloží vždycky jak chlebíček). Jediné jídlo je "taška s jídlem" ve stylu Průměrnákových (jen já ji zatím nezapomínám doma).

Štěstí nám po cestě přeje - D1 a první krizovka celkem rychle za námi, nestojíme moc, zbytek oprav na dálnici celkem projedeme, ne nijak zvlášt, ale nestojíme. Dobrodrůžo začne, jakmile sjedeme. Cyklistický závod, běžecký závod, davy lidí, objíždky, zátarasy. Děti vycítí, že je táta nervozní a protože spali jen minimálně, tak narůstá panika. Nejmenší už dobu řve - venku je parno. "Brzy tam budeme děti!"


Ačkoliv mají vzadu televizky na pohádky a neustále koukáme na Spongeboba (nevím proč tu závislost na té divné sýrovité houbě ementálového typu mají obě děti a musím na něj zírat už jedenáct let) najednou pohádka skončí a je zle, další už nechtějí. Jeden řve už dobu, nechtějí jíst, pít. Nejmenší je v klidu, když zpívám, autista řve, že nechce abych zpívala, že ho "bojí uka" (bolí uši). Chvíli jsem ticho, chvíli zpívám, dle toho, kdo z nich nabírá víc na intenzitě. Manžel mi nadává, proč se nevyznám v mapách, já pořád křičím "Musíš na Číhalín!". Nejstarší hučí, at se nehádáme, chcípla klimatizace a začínáme se vařit, otevíráme okýnka, na jednoho moc fouká a je mu zima, druhý ječí, že to nemá rád, třetí řve preventivně. Už chybí jen takový kousíček!

Pak si všimnu, že autík se divně hýbe, škube sebou, lape po dechu. Hulákám na muže, že musí zastavit. Zastaví, vyndáme ho z auta, jsme v podstatě už v obci (nejsme tyrani, ale věděli jsme, že jakmile někde zastavíme, už nebude chtít jet dál pro něj to bude konečné místo a basta) nakonec, protože jsem neřidič, beru syna do náručí, manžel jede k místnímu sportovišti, že se tam sejdeme, bloudím v pravé poledne v 35 stupnovém pařáku se synem v náručí a hledám sportoviště v zapadlé vesnici. Pořád lape po vzduchu a nemluví, ale postupně se to lepší, nakonec dojdeme až na místo. Možná šok z toho, jak jsme pořád opakovali, že už tam budeme.

Hurá! Je tam hřiště a kluk se srovnal, vytahuju svačiny a pití. Máme dlouhé tři hodiny. Co budeme proboha dělat, obchod tu funguje jen chvilku ráno, nemáme na neděli ani skývu chleba, nikdo z dětí nechce do auta.

Začíná přemlouvání, po nějaké době toho hlavního umluvíme, jedeme do deset kilometrů vzdáleného městečka. Zařídíme si ale další rituál, od té chvíle musí být vždy několik minut před odjezdem otevřena všechna dveře od auta.

Po nákupu se už dostaneme i do domečku, vysvětlíme paní, že je syn autista (tedy já) a poprosím jí, aby na něj moc nemluvila, bojíme se dalšího šoku. Když si ho paní nevšímá, je trochu jistější, ale vše z něj opadne až když definitivně dostaneme klíče a paní je fuč.

Jsme ubytovaní! Zvládli jsme první část - nastává ta druhá - samotný pobyt. A protože jsem se zase rozepsala, tak o něm zase příště.

Anet

Toto kouzelné místo naleznete na Vysočině: odkaz na ráj pro děti (více napíšu příšte)  http://www.jandova-chalupa.cz/

Pokračování zde: http://zdravakrasna.blogspot.cz/2017/09/autista-na-dovolene.html