pátek 22. září 2017

Autista: Na dovolené

Předcházející článek naleznete zde: http://zdravakrasna.blogspot.cz/2017/09/autista-mamo-tato-jedeme-na-dovolenou.html

Krásný den,

dneska si dáme jen krátké ohlédnutí za dovolenou, kterou jsme více méně úspěšně zvládli, i když jsme se v některých věcech vrátili zase zpět.

Když jsme vylodili všechny tašky z auta, a že jich bylo, tak jsme se postupně rozhodli prohlídnout si domeček. Místo je to krásné a vše na vás dýchá domovem, i když doma zrovna nejste. K našemu naprostému šoku a překvapení se náš autík rozhodl vykoupat v bazénu (krátké vysvětlení, proč šok, Štěpa několik let nesnášel kontakt s vodou, při veškerém mytí, koupání, hygieně a vždy to byl obrovský bolestný boj - cca dva měsíce se stav pomalu mění a voda se stává součástí jeho života). Naprosto neskutečně v bazénu řádil, ale samozřejmě to mělo svá pravidla, nesmí se mu dostat voda do obličeje a na vlasy, jinak přichází panika a s ní i náš strach, že se voda stane zase tabu.

V podstatě první problém nastává hned večer, nikde není otevřen obchod, jsme na malé vesnici (otvírací doba i ve všední dny max do 11:00), a ačkoliv jsme nakoupili dle nás naprosto vše, stejně se nám nepodařilo zajistit vše potřebné, tak tedy vyrážíme na procházku do zhruba tři kilometry vzdáleného obchodu. Cesta je to dlouhá, je horko.

Když dopořídíme vše nutné, naše zlatíčko se rozhodne, že už to vlastně stačilo, vše viděl, nic nového tu není a chce domů. Přichází vysvětlování, že tu budeme spát "kolik" nocí.

Když uložíme děti ke spánku v jejich novém dětském pokojíčku, který jsme přestavěli k obrazu svému/jejich, tak přijde další panika, na skříni je retro kočárek plný panenek, který prostě působí strašidelně, tedy je musíme vynést z domu ven.

Hned druhý den se ale pokazí počasí, a tak vyrazíme na výlet do ZOO, na koupání to nevypadá. Navštívíme ZOO v Jihlavě, už jen dostat kloučka do auta je nadlidský výkon. Do ZOO úspěšně ale dorazíme. K našemu údivu je Štěpa tak nadšený, že se nenechá dál nést a postupně ho umluvíme, aby šel sám, udělal několik velice nemotorných kroků, rozběhl se, upadl a byl konec všeho. Okamžitě chtěl ze ZOO domů a zbytek návštěvy se stal hororem, přemlouváním a hledáním důvodů proč tu zůstat.

Nejmenší se taky moc neradoval, ze zvířat měl evidentní strach a pořád se od nich odvracel a jen si montoval svou lahev. Nejstarší měl zase tendenci se ztrácet a stále jsme ho hledali.

Výletů jsme nakonec už moc nepořádali. Počasí bylo velmi škaredé, a i když hlásili tepla, stále spíše lilo a byly bouřky, opravdu extrémní. Chodili jsme na místní sportoviště, kde jsme běhali a lezli přes překážky. Chodili jsme každé ráno do maličkého obchůdku pro nanuka a navečer jsme procházkou chodili do vzdálenějšího obchodu, nebo na zmrzlinu.


Jak bylo stále škaredě, tak jsme dost času trávili v domečku a tam vznikl další problém, že nefungovala wifi, kdyby šlo být venku, asi bychom to zvládli ale záchvaty s nefungující a padající wifinou nás dovedli až k tomu, že jsme pořídili svůj router, který jsme pak v záruční době vrátili.

Z toho důvodu jsme si udělali taky vláčkový výlet do Třebíče. Na místě jsme hledali jen hřiště a obchod, protože na jiná místa se našemu kloučkovi moc nechtělo.

Snad jediný větší problém bylo jídlo, když jsem dělala jídla běžná v domácím prostředí vždy jsem na něčem selhala, například droždové knedlíčky, kde je cibulka vždy rozsekaná na jemno, i když jsem krájela cibulku hodinu, nedocílila jsem tak drobných kousků a malý špion to stejně poznal a pak je nechtěl. Stejně tak např. u omáčky kuře na paprice. I když jsem dovezla kupu svého nádobí, aby se cítil spokojeně, některých věcí prostě docílit nelze. Třeba se jednou poštěstí a my zvládneme i pobyt v restauraci, většinou si ale ani nestihneme objednat a už letíme kvůli potížím domů. Někdy stačí jen aby se personál usmál a už to vyvolává paniku.

Po dvou dnech se pak vrátil šílený nešvar našeho narušení vztahu, nechtěl mě mít v blízkosti, nechtěl ode mě nakrmit, převléci, obout, nechtěl se mnou nikam jít. Fungovali jsme na principu, že šel on a táta a já vycházela patnáct minut po nich a pak jsem se ploužila ve vzdálenosti, aby na mě neviděl, jinak přicházela agonie a vztek. Po nějaké době se vždy srovnal a pak mi muž volal, že můžu jít k nim blíž. Trápilo mě to a stav setrvával i delší dobu po návratu z dovolené. A to jsme půl roku intenzivně bojovali abychom tuhle bariéru překonali.

I když dovolená byla jen honička, starosti, neustálé nervy, co se stane a jak to autík zpracuje, co mu bude vadit, co ho bude obtěžovat, kdy se rozhodne jet domů a nehneme s ním, byly velmi vyčerpávající. Když jsme se po iks hodinách dostali pak domů, vše z nás opadlo a radovali jsme se, že jsme zase v klidu domova. Celkově jsme se shodli, že už to absolvovat nebudeme zase delší čas.

Anet