pondělí 20. července 2015

Jak jsem si byla zastřílet..

Krásný den,

co jsem se dala na sport, mě zajímá tak nějak celkově mnohem více věcí - mezi jednu z nich patří i střelba, tu jsem chtěla vyzkoušet vždycky, jako děti jsme střílely ze vzduchovky. Ještě dneska si pamatuju fialovej zadek, když jsme střílely ze vzduchovky tajně z okna a prostřílely jsme někomu z bráchou fóliák. (nevím jak moc se tohle slovo používá - je to v podstatě plastový skleník, spíše známý jako fóliovník)

Pak přišla legální část do plechovek a terčů na zahradě v rámci dětských dnů. Když jsem loni přemýšlela, co dát svému muži k vánocům, rozhodla jsem se pro zážitek na střelnici - ano, co si budeme povídat, tak trošku sobecky to byl dárek i pro mě. Jenže to by nebyla dnešní doba, a tak jsme nesehnali za celých půl roku hlídání pro obě děti, a nakonec šel manžel s kamarádem. Tiše jsem zamáčkla slzu a ještě tišeji druhou, když najásanej manžel přišel s terčíky, jak to bylo skvělý a co vše si vyzkoušel.

A pak za další měsíc se takhle při Metaxe bavíme (ano, slunce, drinky, srandičky, klobouky a bodance) s tchánem, že si dlouho nebyl zastřílet, jako pérko vyskakuju, že jdu s ním. Protože je majitel zbraně, mohli jsme si dovolit zajet na menší a ne nijak extra střelnici, do nedalekých Čestic (momentálně jsem se nacházela v Žamberku a ne v Praze - kde jsme hlídali dům těch, co odjeli k mooři).

Nemůžu skoro dospat do neděle, a pak ten okamžik nastane, hurá, hurá. Dojedeme na místo - připravíme terče a než dostaneme svá sluchátka, téměř ohluchnu, střelců je cca 20 a pálí se to o stopéro. Střílíme na 25metrů, což mi přijde jako mega dálka, ostatně i dalším střelcům to tak přijde. Co dorazím - ano jako jediná žena dne, ne-li týdne a měsíce - všichni odstupují od boxů a koukají na mou echtovní minisukni a pravděpodobně velmi sexy opocená záda.(venku je snad 40)

Tchán tedy nabije, a předvede mi, jak se střílí - po každém zásobníku se odstupuje od stolků a běží se čubrnět na terče, tady nejsme v době moderní, ale v době pohybové.. :D Tchán, já mu říkám velice důvěrně PAPÁ CHORCHE (avšak jmenuje se Oldřich), se mi zuřivě posmíval, že nevystřelím, nikam se netrefím a poletoval kolem mě jako motýl, on totiž manžel byl někde dole na káku (rozuměj hřiště) s naším pidičlovíčkem.

Když si pak prvně nabíjím sama, beru zbraň do ruky, nohy mám jak rosol a strach se naplno projevil, náboje jsou fakt velký, to dostat do těla, tak řvu následující měsíc. Prvně mi natáhne kohoutek Papá. Chytnu zbraň oběma rukama a prásk. První rána kapitána nabita a já, světě div se, trefuju terč. Ano, štěstí začátečníka, další rány jdou žalostně někam do pneumatik a možná jsem střelila králíka někde v lese. Ovšem ten třas nohou a celého těla - to bylo tedy něco - zvláštní pocit.

Další zásobník je ovšem paráda a trefuju terčík - sice ne střed, ale myslím, že i trefení terče na tuto vzdálenost s malou hlavní - to mě chválili i mužští - je supr výkon.

Po nějaké době si zvyknu i na kravál a mám dovoleno si vyzkoušet krom osmatřicítky i devítku.

S každým dalším nábojem mě to víc bavilo - překvapení pro mě bylo, že ve filmu se pálí jak sranda králíkům, v každé ruce zbraň, zubama tasí nůž a je to jak prča všech prč - ale od zkoušky zbraní je to pro mě maximálně k neuvěření.

Protože mě bodla vosa do třísel, a mám nohu spuchlou až někam ke koleni kolem dokola, a nepomáhá vůbec nic, a po celou hodinku a půl jsem tam vesele stála, horkost v noze je turbo mega velká. Ale ten zážitek mi za to stál a Papá Chorche se dmul jako páv, že přišel s mladou holkou.

Určitě si to zase někdy vyzkouším.. :)
Anet