zpozorněte vy, kdož chcete kvalitní antikoncepci a také vy, kteří máte doma nastražené kostky Lega. Ty malé pestrobarevné ve tmě číhající potvory, tiše vyčkávající na vaše rozespalé nohy.
S každým dítětem roste pravděpodobnost, že se už nedostanete z jejich dosahu. Pokud máte rodinné příslušníky z věkové kategorie babička a dědeček daleko, hrozí to ještě o trochu víc. Pokud máte děti s jakýmkoliv hendikepem, máte jasný obraz toho, jak strávíte zbytek života.
My jsme se s mužem ale tak dlouho hledali až jsme se našli. Tedy naděje umírá až poslední, a tak společně v řevu našich milovaných kopií nás dvou, sníme o některých věcech:
- o tom jak se jednou v klidu vykadíme
- o tom, jak nám nikdo nepoleze do vany, nebo nám u toho nehodí do obličeje botu
- o tom, že si nešlápneme 365 x v roce na jakýkoliv předmět, který jsme si rozhodně na zem sami neodložili
- o tom, že kdesi v horách leží opuštěná chata, kde se jednoho krásného dne probudíme
- o tom, že v nebi se jen spí, čte, pije víno a nedojídají se jen rozplizlé zbytky čehosi z koberce aby se ušetřilo
- o tom, že se vám stále nelepí nohy a ruce ke všemu na co sáhnete
- o tom, že budeme spolu sami
V podstatě bych byla schopná vytvořit materiál na roli kuchyňských útěrek, ale nebudu vás tím obtěžovat. Zastavíme se u posledního bodu.
SAMOTA
Jakmile se vám usadí dítě v břiše, už prostě nejste sami. Neuvědomujete si to, ale právě v tu chvíli začíná wau moment, že na záchod už nikdy sama nepůjdete. Když rozbalujete tampon za vzácně zavřenými dveřmi, tak na vás smečka dětí tluče, jestli tam nááááhodou nemáte sušenku.
Samota je věc vzácná, když už se sami ocitnete, tak je to třeba v Penny márketu. V totálním poblouznění smyslů skotačíte mezi regály a vybíráte zlevněné pleny, vhazujete do vozíku nechutné přeslazené Metro řezy v akci a u kasy s kapající slinou probíráte láhve vína ve slevě.
Můj muž tyhle okamžiky miluje fakt moc, proto je v podstatě neschopnej koupit k jídlu jídlo. Ten blažený pocit mu tak nějak zůstal. Vidím ho, jak se nadnáší chodbičkou s těstovinami a okouzlen nám přinese už dvacáté balení pytlů na odpad.
Cokoliv chcete dělat sami, musíte se s tím schovat, zamknout a skrýt stopy. Není horší katastrofy, než když zjistí vaše omladina, že se cpete chipsy a jim jste nedali!
Někdy ale nastane situace, kdy si představíte, co teda budete dělat, až spolu sami budete. Samozřejmostí je puget, večeře při svíčkách, drobné dárky, polibky, zbrusu nové šaty, procházka a večer to zakončíte trochou toho milování.
V ideálním světě. My máme tři děti, a ještě poměrně dost extra materiál, tak náš večer vypadal asi takto:
Manžel přišel domů s informací, že u nás budou tchánovci spát a že bychom tedy mohli večer někam vyrazit. Rozbuší se mi srdce, děti v panice běhají po bytě, že je zemětřesení. Křičím, že chci k tomu květiny a propadám hysterickému záchvatu štěstí.
Blíží se to. Plánujeme kino, večeři, noční únikovku, možná párty - jsme jak hladový vlci. CO MY TO VŠECHNO TÁTO PODNIKNEM!
Středa. V kině dávají prd. Vstáváme moc brzy, skoro nespíme. Vyhodnotíme situaci tak, že v kině bychom leda tak usnuli a přeci nestrávíme své vzácné chvíle spánkem - nejsme žádný blbci!
Čtvrtek. Padáme na hubu, jako každý konec týdne. Plány se trochu rozplývají, náš autík už dopředu hlásí, že to bez nás nezvládne. My se ale nezaleknem a dál si říkáme: SOBOTA. MÁMO. POŘÁD SI TO OPAKUJ.
V sobotu ráno, po třech hodinách spánku se ve čtyři vyplazím z bytu a jdu pracovat, moje práce spočívá v tom, aby spoustu lidí mělo ráno ke kávě čerstvý tisk. Když oni usedají ke kávě, já zdrchaná, občas zmoklá, lezu s nákupem domů. Právě jsem zdolala pravidelných zhruba sedmnáct kilometrů. Vrhám se na zbytek úklidu a vaření. Večer se nezadržitelně blíží.
Teď pomineme ty příšerné boje s našimi dětmi a naším odchodem - SEDÍME V TRAMVAJI. Získali jsme pouhé dvě hodiny času, a tak padá většina našich plánů. Jenže víte, jak to je s někým, kdo nebyl dlouho mimo domov. Chystáte se jet do restaurace a zjistíte, že na jejím místě stojí benzínová pumpa a kolem vede dálnice. Tak nějak se cítíme, když dojdeme na Náplavku. Je zima, nikde nikdo. Manžel jásá, že vidí stánek a dáme si drinky, není to stánek, je to blikající rybář. ZRADA.
Nakonec zvítězíme, čas natolik pokročil že v daném baru mají vánoční stromeček, ale neseme si svařák. Bloumáme ulicí a zjišťujeme, že jsme totální gumy - nedisponujeme žádným velkým časovým oknem a tedy pořádně nevíme, co dělat. To, co jsme chtěli podniknout, nelze. Jedeme tedy tramvají zase na jinou stranu, tam kde to známe. Je rozhodnuto, dáme si večeři.
Nevím, jestli jsme duševně při smyslech, ale končíme na dětském hřišti s tramvají. MY NEUMÍME ŽÍT. Restaurace, které jsme se rozhodli navštívit mají zavřeno, bodejt by ne, patří k dětským hřištím a je tma jak v ranci. Kolem nás chodí podivně oblečení lidé, to jsme vážně tak strašně out? Prej: "Hele tyhle dva, co to maj na sobě?" Muž mi šeptá: " Mohli bychom se k nim připojit, třeba by nám dali něčeho loknout."
Celkem úspěšně tajím i své křeče v břiše, protože mi je blbě, přeci si nenechám tenhle večer vzít.
Nakonec zakotvíme v den před otevřením sklepů v restauraci celých šedesát sedm metrů od našeho domu. Můžu jen tajně doufat, že tam tchýně neposílá zbytky jídla, co jsem navařila.
Celou dobu jsme se ale výborně bavili, smáli jsme se tomu, jaký jsme zoufalci a byli jsme za těch sto třicet šest minut samoty neskutečně vděční.
Anet
Žádné komentáře:
Okomentovat