Matka na tripu: Pyreneje - IV. část

Krásný den,

dneska jsme vstávali velice brzo - tedy ne s ohledem na mne, ale s ohledem na mé hostitele. Uděláme si snídani a přichystáme svačiny do batohů. Tady mám jedno velké plus, nemám batoh a tedy si nic krom fotoaparátu jako dělo nenesu (jo pak ještě kapesníky a telefon).

Jedeme do Pyrenejí a budeme se šinout nahoru ke Třem seňorům (2175 metrů nadmořské výšky). Večer jsem nad tím mávla rukou a nadšeně pokývala. Ráno to tak nadějně nevidím.

Manželovi jsem kladla na srdce, aby zjistil, jestli se pohrneme do nějakých kopců a co mám mít případně za oblečení a za boty, odpovědí nám bylo, že mi stačí žabky do města a tenisky.

Nu což, ráno tedy vyrážím v tričku, džínách, teniskách a v mikče. Když se rozhlédnu po místnosti, kde se válí obří turistické boty, hůlky a batohy, začnu se drbat za uchem, protože tady mi něco nesedí.

Kufr od auta se pomalu plní pohorama a věcma, o kterých jsem snad ani neslyšela, už jen čekám až vytáhnou mačky, a trefí mě šlak. Autem jedeme poměrně dlouho, míjíme odbočku do Andorry a já si pomalu prohlížím úděsně obří hory po obou mých stranách.

Hory a kopce se zvětšují, jsou vyšší a vyšší a terén na nich opravdu nevypadá na nějakou procházku. V autě mi pak vypráví mí společníci, že na místo už šli několikrát ale téměř každý to pak nakonec vzdal a nikdy se nahoru ještě nedostali. Hmmm, zajímavé, proběhne mi hlavou a dál zírám ven.

Je to krása, posílám rodině natočená videa a doufám, že v horách vedou nějaké vyšlapané cestičky. Krásné počasí nám přeje i když rozdíly v počasí jsou skoro dvacet stupnů. Mažeme se krémy u zaparkovaného auta a mě je tak nějak zvláštně, at se podívám, kam se podívám, všude jen nedohlédnu nahoru a tam jakože jdu.

Když se můj průvodčí páreček oblékne do obřích pohor, nasadí veškeré vybavení, omotá kolem rukou hůlky na nord walking, statečně si poposunu límeček a douvážu tkaničky na botách za 249,-. Ano přátelé, mé pláťáky jsou do hor jako ulité, to samé pak džegíny z Lidlu.

Začátek je v pohodě, příroda je dokonalá! Opravdu krásná, sem tam potkáme ještě rodinku s dětma. Jsem okouzlená a říkám si, že ještě, že mám takovou fyzičku, jinak bych ty dva horaly nestíhala ani náhodou. Začíná dobrodružství. Postupně totiž špatně dýchám, nejsem zvyklá na takový přísun čerstvýho vzduchu, dýchám krátce, vzduch mi přijde tak nějak jinej a pak mi zalehne příšerně v uších. To tedy nebyl žádný med, snažím se žvýkat a uvolnit tlak ale nic. Je to dost nepříjemný ale občas to ještě poleví, se zalehlýma ušima jsem vlastně následujících šest hodin, než sestoupíme zase níže. Když dojdeme k jezeru, kde jsme se původně chtěli vykoupat ale dle odvážlivců, co tam sotva vlezou dto vzdáme, se dozvídám, že tady většina výletníků končí. Tady máme naší první svačinu - s největší radostí zhltnu sladkou svačinku, dětskou přesnídávku z kapsičky :D

Cca 1100 metrů nadmořské výšky

Pak to pořádně vypukne, všude voda, bahno, skály, většinu míst musíme přebrodit za pomocí hůlek, které si naštěstí půjčujeme. Postupně vidím i ženy, které lezou dolů, přidržují se všeho možného, mají ty obří boty s pevnými kotníky a hůlky a sotva se dolů šinou. V tu chvíli si uvědomím jednu z PEKELNÝCH věcí. DO HAJZLU, nahoru to přece vylezu ale co dolů? Dolů to je vždycky horší.

Pořád jdeme, pořád to vypadá, že už jsme v cíli a vždy když tam dojdeme, nad námi je ještě kus hory a jde se ještě víc nahoru. A tak to trvá další hodinu. To už se drápu z poloviny po čtyřech, ve strachu, že se mi sklouzne noha a já zahučím do hlubin těchhle hor.

HURÁÁÁ. VIDÍM KŘÍŽ! Mám chuť tasit minimálně Bohemia chips z reklamy, nebo jablko dle Tatínka z polepšovny. Jsme tady, pokořila jsem jeden z Pyrenejských vrcholů v teniskách za pár kaček. Ani se vlastně nedivím, že se na mě všichni tak usmívají, přejou mi "bon voyage" (šťastnou cestu) a ukazují na mé boty. Tady si dáme velkou svačinu, fouká jako prase, já mám obavy, že odfouknu a sedím přilepená na skalnatém výstupku a skoro ani nedýchám strachy. "Anet podívej se na tu nádheru!" Nemůžu, fakt nemůžu, mám šílenou hrůzu z výšek a dívat se do té hloubky dolů mi dělá fyzicky úplně zle. Já kačena, že taky musím pořád někam lízt.

Musím prý nahoru ke kříži abych měla fotku, nedokážu tam ale stát jako ostatní hrdinové :D Jsem vyprděná strachy.

Cesta dolů a zpátky vede jinou cestou, přes další vrcholy, tedy jdeme nahoru a dolů a zase nahoru. Vidíme v jeden moment letět kolem našich hlav paraglána. Vidíme divoké kozy. Staré horské chaty, které v horách fungují na dobré slovíčko. Zkrátka si půjčíte klíček pod rohožkou, přespíte a pak jdete zase dál, jen něco zanecháte pro ostatní.

Moji průvodci mi ukazují místo, kde loni na Vánoce stanovali a přespávali, já mlčky zkoumám hrobečky po cestě :D A přemýšlím, kdy asi tak spadnu dolů.

Pak už jen sestupujeme, to mě opravdu neskutečně bolí kolena. Spadá mi noha skrze nepevný kotník v teniskách, a tedy si celé klouby sedřu o kameny, protože se mi skoro vyvrací z toho sklonu noha. Lenka se mě ptá, zda jsem v pohodě, prý když šla tohle prvně, tak jí bylo hrozně, když viděla ty srázy u těch úzkých cestiček. To mě samozřejmě povzbudí. :)

Cestou domů jsme se chtěli stavit ještě zaplavat si v lázních, ale už jsme nestíhali otvírací dobu. Pravděpodobně jsem prostě šla, jak když jsem nešla.

V každém případě tenhle zážitek mi zůstane v hlavince ještě pěkně dlouho.

A ty večeře? Miluju francouzské večeře.
Anet

Více fotek z Pyrenejí v tomto příspěvku (posunovat šipečkou v dané fotce): https://www.instagram.com/p/BnBeGE7hpQJ/