Autista - Jak jsem objal bráchu

Krásný den,

kdysi jsem napsala článek o tom, jak šel autista "dokina". Článek zde Měl úspěch, protože byl napsaný trochu jinak - z pohledu dítěte, mnou vymyšleného pohledu našeho autisty a protože zase přišel zlomový životní okamžik, rozhodla jsem se ho zase pojmout trochu očima dítěte, které jsou stále jen očima matky.

Před třemi lety:
Nenávidím, když na mě sahají. Nesnáším, když se mě dotýkají. Vadí mi, když se ke mě jen přiblíží, jejich pachy, doteky, zvuky co vydávají, jak se pohybují. Nevyzpytatelně se tváří. Způsobují bolest jen nepatrnými maličkostmi. Oblečou mi kalhoty a ty mají uvnitř různé bolavé věci. Na tričku jsou cedulky, vše škrábe, lechtá - tak strašně to bolí. Často kvůli tomu brečím a pak je to ještě horší.

Osoba, které se říká máma, se na mě neustále vrhá a objímá mě. Mačká mě k sobě, tlačí mi hlavu k hrudníku. Sahá mi do vlasů, šeptá do ucha.. Tak hrozně to bolí. Brečím, křičím a ona stále konejšivě opakuje "TO BUDE DOBRÝ.". Tohle nebude dobrý, ne dřív, než to přestanou dělat a jednou, jednou do dokážu a vykřiknu.

"MAZLIK MOC BOLÍ!" a ječím to stále dokola.

Mladší brácha mě táhne dopředu

Máma se odtáhne, začne se jí po obličeji koulet voda, polila se? Pouští mě. Cítím úlevu. Odkud ta voda na obličeji, nikde vodu neměla. Vydává najednou divné zvuky. Táta běží, co se stalo. Máma šeptá, že jsem řekl, že mě objímání bolí. Táta, že je to nesmysl.. Přemůžu se a zařvu to znovu. Všichni se dívají.

Od té chvíle na mě máma nesahala. Obracela mi oblečení a dávala mi ho naruby. Přestala mi neustále měnit věci. Vše začalo mít naprosto jiný spád. Často mě chce máma pohladit, ale ruku vždy stáhne. Pak se mě jednou zeptá, jestli mě může pohladit. Zaječím, že NE. Zase ta voda na obličeji.

Když to máma zkusí zase příště, je mi dobře. Celý den se mnou skákala a prohlížela prsty, byl jsem nadšený a dovolil jsem jí to.. Dotkla se pomalu mých vlasů a zase se jí na obličeji spustila voda. Nic asi není správně. Dneska jsem větší a vím, že to jsou slzy. Jednou to měl na obličeji brácha a já jsem se ptal, jestli to kápění, co má na tváří, je brečení - řekla máma, že ano. Tak už to vím.

Dneska se mě na to vždycky ptá. Nemám strach, že by to přišlo jen tak.

Uteklo spoustu času, mám malého bráchu. Bylo to taky těžký, bolí mě s ním uši, smrděla mu plínka. A když vyrostl, pořád na mě sahal. Už jsem větší a občas jsem to vydržel. Strnu a čekám, až ho tyhle kraviny omrzí.

Nyní:
Bráchu mám rád. Máma chce občas pusu, už si nechám pohladit vlásky a nevadí mi to, i když se máma nezeptá. Pusu ale neumím, máma říká, že se jí pak líp spí - nerozumím tomu. Ale ona s tím pořád otravuje. Už jsem si zvykl i na Charlieho kocoura, chodí za mnou. Bál jsem se ho ale dneska jsem rád, když u mě spinká, máma říká, že je se mnou, protože mě má rád. Máma, když mě má ráda, dává mi ruku na hlavu, mám rád Charlieho, a tak na něho dám občas ruku, on pak dělá zvuky, moc se mi to líbí a chodím to říct mámě.

Máma pak tleská, tancuje, má na puse měsíc a říká, že se máme rádi. Máma je pošuk, to říká táta.

Jednou takhle večer, když jsem měl hezký den a hezky jsem spinkal a papal, říkala to máma, tak jsem seděl na gauči s mámou a tátou a mladším bráchou. Hráli jsme hru na iPadu. Moc jsem chtěl dělat Tedíkovi mazlik a nevěděl jsem jak na to. Bouchnul jsem ho do ramene a on mě pak taky bouchnul. Pochopil jsem, že to nebude správně. Tak jsem ho do ramene píchnul. On mě píchnul a smál se, to taky teda nebylo ono.

Vpravo je syn autista

Tak jsem na něj různě sahal a on to dělal taky a pak máma říká tátovi: "Koukej na ně, dneska se asi něco chystá." Oba se dívali, jakože se nedívají, ale dívali se, moje oči vidí víc věcí, než si kdo myslí. Pak jsem si chvíli promítal v hlavě všechny ty obrázky, jak na mě máma sahá a vrhnul jsem se na Tedíka a on úplně věděl, co se děje! Hrozně nahlas jsem se smál. Táta křičel: "Mámo musíš to vyfotit." "On se směje skoro jako Joker." (nevím kdo to má být Joker). Máma měla zase všude tu svou vodu. Měla by sebou nosit všude ručník. Všichni kolem nás skákali a mě bylo strašně krásně.

Štěpán

Poznámka maminky:
Na vědomé objetí jsme čekali dlouho a tohle bylo opravdu první. Čekali jsme několik hodin, co probíhalo ohmatávání mladšího bráchy a věděli, že to přijde, že je ten správný čas. Za pár týdnů to bude tři roky od našeho podezření, že syn je autista, nějakou dobu poté jsme to měli potvrzené. Mezi druhým a čtvrtým rokem to bylo opravdu peklo ale postupně, prací celé rodiny se posouváme.

Děkujeme Všem, kteří se podílejí na našich pokrocích.