úterý 29. března 2016

Tourettův hrdina a pololetní testy

Krásný den,

nikdy jsem nechtěla nijak moc psát o svém soukromí ale některé věci se mi tak ventilují mnohem lépe, jako například start nového roku. Když se nám pro nové čtenáře, náš malý Tourettáček vrátí od babičky po vánočních prázdninách, vždy přichází rebound fenomén. (Pro neznalé, zkrátka se snaží potlačovat veškeré tiky a ty pak při příchodu domů a návratu do prostředí bezpečí explodují, tak to alespon vnímám já - nejsilnější zážitek, kdy jsem ještě neměla tušení, že něco takového jako rebound je, byl v době, kdy jsme po návratu syna odjeli do nákupáku. Po chvilce jsem ho nemohla najít, což je normální, jev ztrácenlivosti jsou vteřiny, dokáže být neuvěřitelně tichý a občas má pocit, že mu říkáme, že má jít někam, kam vlastně jít nemá, nicméně po nějaké době jsem ho našla šíleně vykřikovat a třepat se, sedícího uprostřed stojanu s oblečením, nějakou dobu mě ani nepoznával, už to chtělo ven. Fenomén známe v různých podobách a už jsme si na něj zvykli.)

Návrat do školy byl taky malý boj, i když lehce zvládnutelný po pár dnech, konečně dostal mobilní telefon (po mámě), který hojně využívá, aby mě informoval o tom, kde se zrovinka nachází. (někdy je to celkem sranda: mamiii právě si obouvám boty jo? A hned potom jdu už domů.)

Nicméně po pár školních dnech mi telefon zvonil a uvnitř bylo ticho, po pár vteřinách se ozvalo funění. Začala jsem naléhat do telefonu at jde HNED DOMŮ. Za půl hodiny přilítl jako střela a už ve dveřích se mi něco nezdálo - oči protočené, prst natočený ve vlasech a domů přišel pouze v tričku (nechápal, co se děje, když je venku takové horko, a tak si strčil bundu do batohu, že sněží, ho nijak netrklo).

Dlouho tu nebyl jev zvaný po domácku, "kdo mi sahal na věci", léky nám značně otupily OCD (obsedantně kompulzivní poruchu) a tak jsem se i divila, když poletoval po pokoji, a ječel, na co všechno jsme sahali, co jsme přemístili, a že korálků v mističce není 6 ale 5. Pak začal vyšilovat, že mu někdo sáhl na tablet a pak se zhroutil na postel. Všechny věci jsou mu u przadku, ale paní učitelka je těhotná.

JE TO TADY.

Chvíle, které jsme se tak strašně báli, ale v podstatě jsme jí už odhadli. Paní učitelka se v létě vdala a po nějaké době byla neustále kvůli "jakýmsi" obtížím doma. Slzavé údolí se nám proběhlo po pokoji a nemělo konce. Naléhání ve stylu, že paní asistentka zůstává a není se čeho bát, nestálo za nic, hned mi přiletěl argument, že stejně taky odejde, když i ty předtím otěhotněly. Cítila jsem se hrozně - jsem těhotná, a on nenávidí celý svět, protože všichni jsou těhotní..

Proběhla procházka, pak jsme došli pro tátu, a pak následovalo slzavé údolí a série zmatků část druhá, vše bylo převyprávěno.

A to všechno proběhlo pár dní před jedním z nejnáročnějších období - POLOLETNÍCH TESTŮ. Učit se na tuhle švandu je náročné pro normální děti, pro výjimečné děti to je pak něco, jako epizoda SAW. A tak jsme se jali udělat rozpis, co kdy a jak. Protože odmítal pracovat, aby všechny kolem sebe potrestal za svou křivdu ve škole, nepočítala jsem nijak zvlášť s tím, že by se konaly extra výkony doma. Informovala jsem paní učitelku o situaci, a snažila jsem se vytěžit nějakou zábavnou formou, přípravu na český jazyk. Bylo to hrůzostrašné, ale já se zaradovala, že se to zvládlo. (vsuvka - asistentku si ve třídě dělí a přednostní právo před námi má klučina s Aspergerem, víkendová příprava na test dopadla známkou 3) Angličtina první část také proběhla a zatím to vypadalo v pořádku. (AJ děláme převážně ústně)

A pak přišla příprava na prvouku, to už bylo značně horší ale to nejhorší s matematikou teprve přišlo další víkend.

Nejdříve se mi ztratil v obchodě, nevím, jak to dokázal, já byla toho názoru, že odbočil vedle mě do uličky, a ihned jsem tam šla, a on tam nebyl, a nebyl nikde !! Lítala jsem po obchodě a nikde nebyl, a když jsem ho po telefonátu plném strachu, našla kdesi se procházet, jen mi oznámil, že hledá tátu, že slyšel, že říkám, že má jít za ním. Měla jsem takový vztek na ty neustálé jeho hlasy, na všechno a na sebe, na něj a na nemoc, hormony se mnou cloumaly. V takových chvílích se ale už umím stáhnout a raději se neprojevovat.

Doma přišla fáze matematika. Příprava měla proběhnout tak, že od všeho možného se udělá 5 příkladů + slovní úlohy, klasicky s kuchynskou minutkou a časovým limitem, stanovenými pauzami. (sice by jeden řekl, že takové děti nemůžou pracovat ve stresu z času, u nás to jinak nefunguje, pak zase neví kolik je hodin, kolik času uplynulo, myslí si, že chvilička, ale my už se potíme 40minut).

První 4 příklady byl fofr, další 4 šly pomaleji, pak už tu byl zásek a série tiků narůstaly, příklad 6x6+5 nás stál 38 minut s pauzou na napití a záchod. Dohady, hádky, zmatek, pláč, vysvětlování ode mne, od manžela, používání tabulek, pravítek s násobilkou, návodů, návrhů, vysvětlování jak na to. Nakonec výsledek máme. Uděláme další 4 příklady - jednoduché, aby nabyl dojmu, že to jde zase dobře a pak přijdou slovní úlohy s časem. Konečná.

Včerejšek se ještě nestal - den má 6 hodin, noc má 6 hodin, na hodinách je 12 hodin, 16hodin je nesmysl, proč je tam napsané ve čtvrt na pět, když je to 16:15, a proč o dvě hodiny později není 7 ale 18:15. Tápete taky?

Po pár pauzách, několika dalších příkladech, v naprostém vysílení, uvařím večeři. Poklidím, sednu si do gauče, otočím hlavu a brečím. Tiše. Jen se mi koulejí slzy, proč? Protože ačkoliv na jednu stranu je geniální a dokáže někdy během minuty počítat zázračně rychle, nebo si zapamatovat dlouhou básničku na jedno přečtení, tak převládají těžší dny. (čtený text po sobě stále ještě moc nechápe a navíc ho provází spoustu tiků, předčítám tedy veškerou látku já nebo manžel) Co až přijde nová paní učitelka? Nebude to jednoduché, celý zajetý systém předělávat, vše měnit, zvykat si. Testy tenhle týden skončí a přijde další stres, vysvědčení, ačkoliv ho znáváme hodně dopředu, aby byl v klidu, stejně mu to nedá.

A pak přijde den D a já doufám, že na test byl připravený, stálo to dost sil.. Telefonát "MAMI MÁM JEDNIČKU!!".. Kámen ze srdce, stálo to za to. Ale zase se sama sebe ptám, jak by to bylo, kdyby s ním mohla asistentka pracovat stále, za jedničkou nebyla jen naše příprava, ale klučík co má prioritní asistentku byl nemocný a tak se věnovala tomu našemu..

Anet