Fun & Run - máma běží k záchrance

Krásný den,

čas plyne jako voda a já použiju klišé nad klišé: omlouvám se, že nepřidávám tak často články. Samozřejmě nepředpokládám, že každý den netrpělivě rozkliknete blog a ono prd a pět. Tak se vrátíme pár týdnů zpět.

Jednu pěknou neděli, po sobotním výletě s kupou dětí v ZOO, jsme se s Maru vypravily podpořit zase jednu dobrou věc.

Ani se nenadějeme a už platíme startovné.

Závod se koná v pražské Stromovce u Tiskárny na vzduchu a tak se náš sraz koná kousek od Hvězdárny. Na místo jdu pěšky, a protože mám nové boty a je to jejich premiéra, už po 3kilometrech skuhrám, že mám puchýře na obou nohách jako vrata. Náplasti se nekonají a ještě mám blbé ponožky, protože jsem potřebovala být tuze krásná a k sukýnce zvolila nízké ponožky. Aneb hvězdná kráska za každou cenu.

Závod má co chvíli začít, ale fronty jsou všude dlouhé, jak na šatnu, tak na výdej startovních čísel. Nechybí ale celkem pěkné zázemí a při mém sprintu k sanitce, dostávám od milých kluků i náplasti na mé krví zborcené nohy.

Ve startovním balíčku za pár korun dostáváme opravdu slušnou sbírku kondomů, letáčků, slev na taxíky, startovní číslo s čipem a vodu.

Kupujeme si také placku "Jsem fér". Než vystartujeme, hledáme někde mapu trasy, ale nenacházíme, taky se upřímně moc nesnažíme. Maru objeví několik celebrit a tak se zuřivě vrháme ukořistit selfie se seriálovou Digi.

Atmosféra je boží a nejen počasí je dneska teplé. Závod se koná na podporu boje proti homofobii (Mezinárodní den 17. květen) a boje proti diskriminaci osob s HIV.

Vše je barevné, a když nás naženou do startovního koridoru, začínají první zmatky - at chceme či nechceme, nikdo neví, na kterou stranu vlastně běžíme. Minuty plynou a tak si střihneme jeden rozhovor pro rádio a necháme se vyfotit. Fotografie pak vejde minimálně do našich manželských dějin. Netušily jsme, jak vřelý vztah k sobě s Maru máme.

Když najednou z čista jasna proběhne výstřel, zuřivě jak zmatení králíčci vybíháme tam, kam běží většina. Seběhneme k první křižovatce a velmi veselá paní se značkou kudy běžet, ukazuje na druhou stranu, že se spletla. NIKDO NEVÍ KUDY, KAŽDÝ NĚKAM BĚŽÍ! Neskutečně se ale většina z nás baví a to i my, i když nám kolem krku vlají kravaty a jsme tak trošku přiškrcený.

Stromovkou běhám velmi často a tak nemám problém naplánovat si trasu na 5km, nejspíše si jí i prodloužím oproti ostatním ale co už, běháme pro radost. Nicméně značení trasy by se příště hodilo. Závěrečný kopeček mě trochu děsí a probíhání cílem jakožto až branou za kobercem nevidím jako štastné řešení. Když jsme na konci místo opouštěly, tak jsme se pletly přibíhajícím běžcům na 10km trati. Určitě bych běh ukončila na trase a ne vběhnutím do dvora.

Zmrzlina, která byla slíbená se nějak nekonala, nebo jsme jí nepotkaly, nechyběly ale banány, voda, ionťák a sušenka. Zakoupili jsme pivo a v klidu si popíjely. Vyhrávat začala kapela Queene, a protože se zatáhlo a mraky se děsivě seskupily, rozhodly jsme se jít domů.

Maru bohužel zmokla, já tak tak unikla. V závěru dorazil také moc hezký elektronický diplom, zpráva o čase doběhu smskou. Co chválím, jsou například fotografie, které byly vyvedené velmi rychle. A to i z nechybějícího fotostánku.

Co dodat? Příště jdeme zase! Takovou atmošku má málokterý závod.

A ještě jednu mouchu bych vyladila, dětský závod bych zařadila určitě tak, aby nezasahoval do závodu hlavního, aby měli rodiče možnost běžet jak sami, tak aby mohli fandit svým dětem.

Anet